February 2011

15 cm těžká houfnice vz. 37

6. february 2011 at 19:04 Houfnice
Houfnice K-série byla na svou dobu moderní zbraní s kalibrem 149,1 mm a dostřelem až 15 km. Houfnice tahaly těžké motorizované vozy nebo koňské spřežení. Model K4 používal vzduchem plněná kola, model K1 měl na disku kol nasazen tvrdý pryžový lem. Houfnice vyráběla plzeňská Škodovka. Zbraň se úspěšně vyvážela do Turecka, Rumunska, Jugoslávie.

Novější model K4 byl přijatý Československou armádou jako standardní polní dělostřelectvo pod označením 15 cm těžká houfnice vzor 37. Po naší "kapitulaci" zbraň testovali Němci a označili jí za velice kvalitní. Výroba pokračovala dál pro Wehrmacht pod označením 15 cm Schwere Feldhaubitze 37(t) nebo sFH 37(t). Zbraň byla široce užívána zvláště na východní frontě, hodně kusů obdrželi i spojenci Osy, včetně Slovenska.

Váha houfnice cestovní 5.7 t (6.3 tun), akční 5.2 t (5.7 tun), délka: 3600 mm, váha náboje 42 kg, náměr: -5 to +70 stupňů.

Image

15 cm těžká houfnice vz. 37



Československé samonabíjecí pušky 1918-1939

6. february 2011 at 18:59 pušky
Image

Československá prvorepubliková armáda řešila již krátce po vzniku republiky dilema sjednocení výzbroje. Po armádě bývalého mocnářství zde zůstala opakovačka Mannlicher a náboj 8x52R. Na začátku 20. let zde vyvstal problém výběru jednotného puškového náboje, konkurentem Mannlicheru zde byl Mauser se svou dnes legendární opakovačkou s nábojem 7,92x57. Přes počáteční rozhodnutí používat pušku Mannlicher je do výzbroje naší armády zaveden náboj Mauser a puška systému Mauser, zavedená do výzbroje jako 7,92 mm puška vz. 24.

Armáda tedy byla vyzbrojena kvalitními opakovacími puškami, ale již v průběhu první světové války se na scénu dostávají samonabíjecí pušky. Nejde sice o nějaké masové nasazení, nicméně jejich použití znamená jistý posun v možnosti zesílení palby při zachování rozměrů a hmotnosti již používaných opakovacích pušek. Tyto pušky mohou také za určitých okolností v boji nahradit lehké kulomety. Nevýhodou je zde ale vyšší cena samonabíjecí pušky (oproti opakovačce) a také zvýšená spotřeba střeliva. Proto se v meziválečném období mnoho samonabíjecích pušek neuchytí, ve výzbroji většiny armád převládají vesměs stejné či upravené opakovací pušky používané již v době před první světovou válkou. Jako vyjímku lze samozřejmě uvést americkou pušku Garand M1 nebo sovětské modely AVS a SVT.

Československo jako zbrojní velmoc nemohlo zůstat pozadu ani ve vývoji samonabíjecích pušek. Nešlo a ni tak o výzbroj naší armády, velký výrobce jako Zbrojovka Brno prostě musel mít v nabídce samonabíjecí pušku. Jako první se ke slovu dostává zbrojovka Praga a její konstruktér ing. Karel Krnka (1858-1926). Ten vytvořil několik modelů opakovacích a samonabíjecích pušek, na jaře 1925 přechází do Zbrojovky Brno. Na podzim 1925 je vojenskou zprávou testována jeho samonabíjecí puška, testy v říjnu 1925 označeny jako "velmi uspokojující". Karel Krnka však v únoru 1926 umírá. Zbrojovka Praga je nucena v roce 1926 ukončit výrobu, její strojní zařízení odkupuje Česká zbrojovka Strakonice, zde také přechází konstruktér Emanuel Holek (1899-1982), nejmladší bratr z legendární konstruktérské rodiny Holků. Společně s ředitelem továrny, ing. Gustavem Benešem, konstruuje svoji první samonabíjecí pušku HB (Holek-Beneš). Vývoj samonabíjecích pušek ve Strakonicích pokračuje, ale již bez Emanuela Holka.

V létě 1927 proběhla soutěž samonabíjecích pušek, k dispozici byla Krnkova poslední verze pušky, označené jako "vz. K" a strakonické pušky HB, označené jako "vz. S". Obě zbraně byly označeny jako poruchové, navíc zde hrálo velkou roli zavedení nové opakovačky vz. 24 do výzbroje armády.

Emanuel Holek jako druhý z bratrů Holků nastupuje v roce 1927 do brněnské zbrojovky. Vývoji samonabíjecí pušky se začíná věnovat v roce 1928. Jeho první prototyp nesl označení "Z", Holek zde používá funkci spoušťového a bicího mechanismu jako u pušky HB. Závěr pušky Z (i dalších vývojových variant) byl uzamčen výkyvným závorníkem, jeho zadní část se vyklápěla příčně v horizontální rovině. Typickým rysem Holkových samonabíjecích pušek byla doprava odkloněná osa hlavně od osy pouzdra závěru. Zajímavostí je zde funkce střelecké pohotovosti, po vystřelení posledního náboje zůstává závěr otevřen. Po naplnění nábojové schránky, později po nasazení plného zásobníku, stačí stisknout spoušť a závěr se přesunul vpřed. Další stlačení spouště již vede k výstřelu.

Po pušce Z následovalo několik prototypů označených jako H.2, H.3 a System H. Poslední z nich již představovala budoucí základ nové pušky, označené jako ZH 29. ZH 29 fungovala na principu odběru plynů z hlavně, závěrový systém měl stejnou funkci jako u pušky Z. Hlaveň byla oproti závěru vyosena o 1°, toto řešení bylo velmi náročné na přesnost výroby a mělo samozřejmě také vliv na cenu pušky. Puška byla samozřejmě komorována pro standardní čs. náboj Mauser 7,92x57. Zásobník měl kapacitu 10 nábojů, doslova revoluční funkcí byla možnost použít zásobník lehkého kulometu ZB 26. Pozdější verze ZH 32 se od verze 29 lišila jen úpravami mechanismu, na první pohled nelze pušky rozeznat.

Image ZH 29

Image ZH 29

Puška se dočkala i menšího exportního úspěchu, do Číny bylo vyvezeno v první polovině roku 1929 150 kusů, celkový počet zde vyvezených pušek byl několik set. V témže roce byla vyhlášena v USA soutěž samonabíjecích pušek v ráži .276 Pedersen. V létě 1929 se soutěže zúčastnila Zbrojovka Brno, na cestu se vydal Emanuel Holek se dvěma puškami ZH 29. Puška si vedla velmi dobře i když komise hodnotila lépe pušky Garand a Pedersen. Pušky ZH 29 a 32 byly předváděny v mnoha vývozních destinacích Zbrojovky, například Etiopii, Rumunsku, Íránu, Ekvádoru a jinde. V roce 1935 byl Emanuel Holek opět v USA, puška ZH 32 se opět snažila prorazit v soutěži o novou samonabíjecí pušku. V lednu 1936 tuto soutěž nakonec vyhrál J. C. Garand. a jeho puška (M1).

Mezitím samozřejmě pokračoval vývoj ve Strakonicích, tam se objevila nová konstrukce vz. 35. Pozdější verze, označená jako ČZ 37 měla oproti předchůdkyni několik změn. Místo zásobníku byla použita pevná schránka plněná podobně jako u opakovačky vzor 24, manipulace byla také podobná jako u vzoru 24. Těsně před okupací v březnu 1939 byla nová verze pušky zavedena do výzbroje armády jako 7,92mm puška vz. 39

Puška Emanuela Holka se nakonec doma neujala, i když jeho verze ZH 37 (Z 37) patřila mezi favority soutěže. Další zbrojovkou, která se pokoušela prorazit v této kategorii, byla Zbrojovka Janeček. Tam vznikla v roce 1937 puška s pevnou hlavní, neuzamčeným závěrem brzděným převodem mechanismu a podélnými drážkami Revelli pro snadnější vytahování nábojnic. Tato puška však v soutěži s brněnskou a strakonickou puškou neuspěla.

Image ZH 37

Image ZH 37
Technické data ZH 29
ráže - 7,92x57 Mauser
délka - 995 mm
hmotnost s prázdným zásobníkem - 4,285 kg
kapacita zásobníku - 10 (5) nábojů

Technické data ČZ vz.39
ráže - 7,92x57 Mauser
délka - 1150 mm
hmotnost s prázdným zásobníkem - 4,4 kg
kapacita zásobníku - 10 nábojů


7,92mm puška vz.24

6. february 2011 at 18:56 pušky
Image


Po krátké odmlce jsem se opět rozhodl zamířit do nejúspěšnější éry domácího zbrojního průmyslu, do doby, kdy Československo bylo největším vývozcem zbraní na světě. Mimo kulometů, tančíků a tanků z Pragy a Škodovky, dělostřeleckého materiálu a například i tahačů Praga se ve světě prodávala velmi dobře ještě jedna věc - opakovací puška systému Mauser, vyráběná Zbrojovkou Brno. V rozličných provedeních a rážích se velmi dobře prodávala a skvěle zpracovaní těchto pušek bylo asi nejlepší reklamou. Do výzbroje naší armády se po určitých peripetiích dostal jeden z nejlepších modelů Mauserovy opakovačky, zavedený do naší armády jako puška vz. 24.

Neuškodí kratší pohled do historie. Krátce po vzniku naší republiky řeší naše nová armáda nejeden výzbrojní a výstrojní problém. Armáda musela být také kvůli probírajícím bojům s Polskem a Maďarskem vyzbrojena pokud možné co v nejrychlejším čase. Problémem byla ale nejednotnost výzbroje, po bývalé monarchii nezůstala na našem území žádná zbrojovka vyrábějící opakovací pušky. Pušky se nakupovaly v zahraničí, koncem roku 1920 bylo k dispozici 335.692 pušek Mannlicher (různé modely), více jak 77.000 pušek systému Mauser, cca 35.000 francouzských pušek, 19.000 japonských pušek (většinou od legionářů) a dalších 45.000 pušek ruských a italských. Tento stav byl samozřejmě neudržitelný, každý systém používal jiný náboj a kvalita pušek vyráběných za války nebyla zrovna ideální

Image Mannlicher 95

Na přelomu let 1919/1920 bylo rozhodnuto vyzbrojit pěchotu a jezdectvo puškami a karabinami Mannlicher. Tato volba byla v té době logická, rakouského materiálu u nás bylo nejvíce. Horší to bylo se samotnými puškami, pušky Mannlicher s přímotažnými závěry zaostávaly za ostatními puškami té doby. Už v listopadu 1919 byla vybrána státní zprávou k výrobě pušek na našem území Státní zbrojovka v Brně. Ta mělo postupně začít s výrobou pušek Mannlicher, stroje pro výrobu měly být zakoupeny v Rakousku (Steyer a Arsenal). V Brně zároveň probíhají opravy pušek Mannlicher a výroba náhradních dílů pro tyto pušky. Nové pušky Mannlicher však Zbrojovka vyrábět na stávajícím zařízení vyrábět nemohla. Firma v roce 1920 zakoupila pro svou novou puškárnu stroje od firmy Mauser, už na podzim byl část strojů schopná výroby.

Do boje o velkou zakázku se také přihlásil nadporučík Rudolf Jelen a jeho upravená puška Mauser. Šlo o zkrácenou verzi pušky Mauser vzor 98. Se svoji puškou neuspěl, vyrobilo se jen 300 pušek v rážích 7 a 7,92 mm k pokusným účelům. Nicméně v červnu 1921 zbrojní odbor oznámil GŠ stav a postup vyzbrojovaní, ve své zprávě potom udává, že do válečných počtů chybí minimálně 100.000 pušek. Navrhuje proto v Brně zahájit částečnou výrobu pušek Mannlicher a zároveň s touto výrobou zahájit přípravy pro výrobu nového vzoru opakovaček.

V červenci 1921 se naskytla možnost nákupu pušek a karabin Mauser, šlo o materiál odzbrojených německých jednotek v Holandsku. Bylo to cca 60.000 kusů, zbraně však došly do Brna až na jaře 1922. Koncem února 1922 žádá zbrojní odbor náčelníka GŠ "o zásadní rozhodnutí" - jde o to, zda má být armáda vyzbrojena puškou Mauser 98 ráže 7,92. V dubnu je konečně odeslána objednávka na 39 000 pušek vzor 98 (1.000 ks objednáno už v lednu). Nové čs. pušky měly mít podle náčelníka GŠ délku s bodákem 150 cm, hledí do 2000 metrů, přesnost do 500 metrů. Nicméně 40.000 pušek bylo pro dozbrojení armády málo, jednalo se o dalším nákupu cca 100.000 pušek ze zahraničí, cena za jednu byla 499 Kč. Nakonec je 30.12.1922 objednáno 90.000 "zkrácených pušek Mauser vz. 98" a 50.000 "souprav součástek pušek Mauser vz. 98 bez hlavní a pažeb". U nových čs. pušek byla požadována vyměnitelnost jednotlivých dílů. Tuto podmínku například zbraně dodané z původní německé výroby nemohly dodržet. Od července 1923 začíná dodávat Zbrojovka nové zkrácené pušky. Původní označení "krátká puška vz. 98" se posléze mění na "vzor 98/23" a nakonec se objevuje označení "puška vz. 23". Puška je samozřejmě komorován pro původní německý náboj Mauser 7,92x57.

Výrobou pušky vzor 23 však nekončí problémy s vyzbrojováním naší armády. Tato puška nesplňovala jeden ze základních ukazatelů pro novou pušku - jde o jednotný charakter pušky, tzn. puška má být stejná jak pro pěchotu, tak pro jezdectvo. Až zasedání výzbrojní komise 7.2.1924 dalo konečnou podobu nové pušky. Šlo o zkrácení čepele bodáku o 100 mm (na 300 mm) a úprava poutka na krku pažby dle karabiny Mannlicher. Od září 1924 je vydán příkaz označovat novou pušku jako "puška vz. 24". Tato zbraň dostala do vínku plnou vyměnitelnost součástek mimo pažbu, něco podobného však nebylo možno dodržet se stávající německou výkresovou dokumentací. Zbrojovka investuje nemalé prostředky do normalizace výroby a v roce 1925 dochází k ukončení číslování většiny součástek pušek vzor 24. V průběhu doby dochází u pušky k menším konstrukčním změnám, mění se také technologie. To vede ke zlevnění pozdějších výrobků, původní cena pušky bez bodáku se pohybuje kolem 1.000 Kč, poslední objednávka z Brna měla již cenu skoro poloviční - 507 Kč. Mimo Brno se v roce 1937 začala puška vyrábět i v Považské Bystrici. Na jaře 1939 měla naše armáda k dispozici 762.000 pušek vzor 24.

Image vzor 24

Puška byla samozřejmě velmi dobrým exportním artiklem. Zde je seznam vyvezených pušek vzor 24. K nim lze ještě připočíst další vzory pušek a musketonů, jen do Bolívie bylo například dodáno cca 100.000 kusů různých vzorů ráže 7,65. Po okupaci je puška do roku 1942 vyráběna pro okupanty (330.050 ks).

Rumunsko - 750.000 ks
Čína - 195.000 ks
Bolívie - 101.000 ks
Turecko - 40.000 ks
Japonsko - 40.000 ks
Španělsko - 40.000 ks
Jugoslávie - 10.000 ks
Írán - 30.000 ks
Ekvádor - 30.000 ks
Brazílie - 15.000 ks
Litva - 15.000 ks
Kolumbie - 10.000 ks
Uruguay - 4.000 ks
Peru - 5.000 ks
Guatemala - 4.000 ks
Nikaragua - 1.000 ks
Venezuela - 300 ks

Asi zde nemá cenu popisovat nějaké extra technické informace o pušce vzor 24. Jde o zkrácenou verzi původní dlouhé německé pušky Mauser 1898 (Gewehr 98), používající stejnou munici jako německý vzor (7,92x57). Nábojová schránka se plnila za pomocí nábojového pásku pěti náboji, je zde samozřejmě i možnost ji plnit po jednom náboji. Více než plané plkání o funkci závěru Vám určitě řekne několik obrázků a videí.

Image Image

Image Image



Technické data pušky vzor 24
ráže - 7,92x57
délka bez bodáku - 1100 mm
délka s bodákem - 1410 mm
délka hlavně - 590 mm
délka záměrné - 505 mm
úsťová rychlost - 860 m/s
hmotnost bez bodáku - 4,08 kg
hmotnost s bodákem - 4,484 kg
kapacita nábojové schránky - 5 nábojů

7,92 mm lehký kulomet ZB 26 a jeho modifikace

6. february 2011 at 18:54 Kulomety
Po první světové válce byla čs. armáda vyzbrojena opravdu kde čím, nebyl zaveden jednotný náboj, legionáři se vraceli s různými zbraněmi atd. Postupně byl zaveden německý náboj Mauser 7,92x57 který předčil rakouský Mannlicher 8x52R. Armáda zavedla do výzbroje težký kulomet Schwarzlose 7/12 a nechala je adaptovat na nový náboj 7,92. Posléze probíhá i sériová výroba ve Zbrojovce Janeček, nové označení adaptací bylo "7,92 mm těžký kulomet Schwarzlose vz. 7/24", nové kulomety nesly označení "vz. Š 24"

Československé kulomety po druhé světové válce začaly vznikat ve Zbrojovce Praga, jejich konstruktérem byl Václav Holek. Postupně vzniklo několik kulometů před slavným ZB 26. Byly to lehké kulomety Praga I, Praga II a Praga I-23. V soutěži v roce 1923 se tento kulomet probojoval v soutěži na druhé místo za kulometem Madsen. Vyhověl všem kladeným požadavkům a Čs. zbrojovka Brno projevila zájem o jeho licenční výrobu. Zlepšený typ se při zkoušce v roce 1924 umístil na prvním místě a počátkem roku 1925 předala Zbrojovka Praga nejnovější model vz. 24 Čs. zbrojovce Brno. Do Brna přešel i konstruktér zbraně Václav Holek. Po značných investicích byla v roce 1926 zahájena výroba kulometu s označením ZB 26.

7,92 mm lehký kulomet ZB 26 byl v čs. armádě zaveden jako "lehký kulomet vz. 26". Jednalo se o automatickou zbraň střílející ze zadní polohy závěru, s uzamčeným sklopným závěrem a pohonem automatiky prachovými plyny odebranými z hlavně. Pro podávání nábojů byl použit dvojřadý zásobník na 20 nábojů, vkládaný do kulometu shora. Pro přenášení kulometu v terénu sloužila otočná rukojeť. Povrch hlavně je opatřen chladícími příčnými žebry, které však nebylo příliš účinné.

Spoušťový mechanismus umožňoval střelbu dávkami nebo jednotlivými ranami a byl vybaven pojistkou. Při střelbě je kulomet podepřen teleskopickou dvojnožkou. Vzniklo několik modifikací vycházejících z požadavků zákazníků - ZB 30 a ZB 30J.

technické parametry ZB 26:
náboj...............................7,92x57
délka zbraně....................1165 mm
hmotnost zbraně..............8,84 kg
kadence...........................600 ran/min
úsťová rychlost................835 m/s
zásobník..........................20 nábojů

Lehký kulomet byl skvělý exportní artikl. Do roku 1938 bylo vyrobeno 120 000 kulometů ZB 26 a jeho modifikací. Čs. armáda přebrala více než 34 000 ks lehkých kulometů.

- ZB 26 byl vyvážen do Jugoslávie, Litvy, Brazílie, Japonska, Iránu a Číny - tam dokonce více než 30 000 ks!
- ZB 30 do Bolívie, Ekvádoru, Peru, Habeše, Turecka, Afganistanu, Rumunska (17 000 ks)
- ZB 30J do Jugoslávie - 15 500 ks

Kulomet ZB 26 byl licenčně vyráběn v Anglii, je světoznámý pod názvem BREN (BRno-ENfield). Jen v Enfieldu bylo vyrobeno 220 000 ks této skvělé zbraně, další výroba probíhala v Kanadě, Austrálii a Indii. Ještě po válce byl vyráběn pro náboj 7,62x51 NATO jako 7,62mm lehký kulomet BREN typ L4.

Kulomet samozřejmě používali i němci, měl označení MG 26 (t).

Image

7,92mm kulomet vz. 26




9mm armádní pistole vz. 24

6. february 2011 at 18:51 Pistole
...počátky dnešních ČZ..

Image


Pistole coby krátká palná zbraň je poněkud opovrhovanou vojenských zbraní, přežívající vlastně jen z jednoho důvodu. Nikdo totiž zatím nevyřešil její skutečně funkční náhradu, coby osobní zbraň je stále nedostižná. Poměr velikost/výkon, dobrá přenositelnost a pohotovost k palbě prozatím asi nepřekonala žádná jiná zbraň. Samozřejmě nemůžeme od zbraně s krátkou hlavní očekávat palbu na větší vzdálenost, ale to od ní snad také nikdo nevyžaduje. Jde prostě o léty prověřenou konstrukci a určitě ji čeká ještě dlouhý život.

Ale to jsem poněkud odbočil od zvoleného tématu, tím jsou vojenské pistole vyráběné v ČSR v letech 1918-1938. Naše malá republika se v tomto období dostala mezi význačné světové výrobce a vývozce palných zbraní, dokonce se v 30. letech stala největším vývozcem vojenské techniky na světě. Československé pušky a kulomety můžeme potkat snad na každém kontinentě, daleko zajímavější je ale fakt, že při vzniku republiky nebyla u nás žádná zavedená výroba palných zbraní! Samozřejmě, byla zde plzeňská Škoda, ta se ale zajímala o zbraně poněkud větší ráže. Mimo civilní puškaře se před rokem 1914 na území Čech a Moravy nenacházela žádná firma vyrábějící malorážové zbraně. Monarchie byla dostatečně zásobovaná výrobky zbrojovek z Rakouska, předchůdce brněnské Zbrojovky, K.u.K Wäffenhauptfabrik in Brünn se zaměřovala pouze na výrobu náhradních dílů.

Po vzniku republiky sice nemáme k dispozici žádnou zbrojovku, ale do republiky se vracejí důležité osobnosti, mezi nimi určitě vyniká Karel Krnka, spolutvůrce pistolí pro K.u.K. Armádu (Roth-Steyer M1907). Ale již v roce 1918 se ve Praze (Vršovice) začíná budovat naše první zbrojovka, nesoucí název Praga. V jejím čele stojí pražský puškař J. Nowotny, finančně je zde ale pánem Česká průmyslová banka. Mimo výroby loveckých zbraní se ale Praga pouští i do konstrukce a výroby pistolí. Zajímavé je, že zde pracuje spousta budoucích osobností, mimo Karla Krnku tu najdeme i všechny bratry Holkovi a Františka Myšku. Od roku 1921 působí ve Strakonicích Jihočeská zbrojovka, ta se zde přemístila z Plzně, časem z ní vznikne "Česká zbrojovka, akciová společnost v Praze s továrnou ve Strakonicích". V Praze se v roce 1922 objevuje ing. František Janeček, ten do Michle přesunuje své aktivity z Mnichova Hradiště. Firma Janeček se sice věnuje zbrojní výrobě (upravuje a staví kulomety Schwarzlose), je koncem 20. let směřuje své aktivity do motorismu (Jawa). A samozřejmě tu je Čs. státní zbrojovka, od roku 1924 známá jako "Čs. zbrojovka a.s., Brno". Zbrojovky se tedy podařilo vybudovat, otázko bylo, co se v nich bude vyrábět.

Tento článek má být o pistolích, podívejme se proto na situaci v poválečném Československu. Jako u jiných palných zbraní byla více než zmatečná, na našem území se nacházelo kde co. Samozřejmě zde najdeme rakouské pistole Roth-Steyer 1907 a Steyer 1912, maďarské pistole Frommer, německé Mauser, Dreyse, Beholla, Ortgies, najdou se i španělské pistole. Mimo pistole lze narazit na rakouské revolvery Rast & Gasser 1898 a ruské Nagath 1895. K tomu je třeba připočítat naprosto rozdílnou munici, takže o nějaké, byť jen vzdálené unifikaci nemohla být řeč. A když už tedy vybrat jednotný náboj pro vojenské pistole, který to má být? Místo rakouské pušky zavádíme Mauser, použijeme německý P08 9x18? Nebo některý Browning? Co rakouský Steyer a jeho výkonný 9x23?

Image 9x17 a 7,65x17

Již v roce 1919 se objevuje první československá pistole, jde o pistoli Praga ráže 7,65 mm. Pistole se spíše hodila pro policii, Browning 7,65x17 (.32 APC) rozhodně nemá výkonu nazbyt, ale bylo to stále lepší než nabízené hračky ráže 6,35 mm. MNO objednalo ještě před ukončením testů v červnu 1919 5.000 pistolí Praga 7,65. MNO také objednává u Škodovky 10.000 pistolí ráže 7,65 mm, jejich tvůrcem je konstruktér Alois Tomiška. Zde jsem narazil na rozpor ve zdrojích, všude uvádějí jen jeho pistole ráže 6,35 mm, o 7,65 jsem nenašel nikde zmínku. A nakonec tu byla nabídka zbrojovky z Brna, ta nabízela k dodání pistoli Nickel.

Image Image vz. 22

3.ledna 1920 probíhá v Praze na Ořechovce test tří pistolí. Vojenská komise testuje pistoli Praga 7,65 mm, pistoli dodanou Škodovými závody (Tomiška, ráže 9 mm) a pistoli Nickel (Mauser) ráže 9 mm Para (P08). Komise hodnotí nejvýše pistoli Nickel (pistole "N"), navrhuje objednání deseti pistolí pro náboj P08 a deseti pro náboj 9 mm Browning (.380 APC, 9x17). Zkušební série byla ale dodána až v listopadu 1920, zkušební komise MNO je ale označila za nevyhovující. Další testy probíhají v květnu 1921 na střelnici v Kobylisích, výsledky jsou lepší a komise MNO navrhuje objednání 1000 pistolí Nickel (tady jsem nenarazil na použitý náboj, ale jde asi o Browning). Nakonec je po rozšíření nabídky dodáno 2700 pistolí, ty však místo armády přebírá četnictvo, poslední pistole jsou dodány na jaře 1922. Armáda ještě stále testuje nové pistole, požaduje po výrobci určité změny, související se zavedením oficiálního pistolového náboje. Tím je náboj 9 mm vz. 22, jde vlastně o rozšířený náboj 9x17, známý taky jako 9 mm Short či .380 ACP. Původně jsem si myslel, že jde jen o prostou kopii tohoto náboje, ale narazil jsem na informace, že naše verze tohoto náboje je výkonnější. Je docela zajímavé, že nebyl zaveden německý náboj P08...

Image vz. 22

Ale zpět k armádním pistolím, 20.4.1922 je objednáno 19 000 pistolí Nickel, do výzbroje je tato pistole v červnu 1922 zavedena coby "armádní pistole vz. 22". Do konce roku 1922 je předáno asi 6.000 pistolí, zdržení způsobil nový náboj vz. 22 (špatné dimenzování náboje), při střelbě docházelo k defektů. Chyba byla také na straně zbrojovky, ta se zaměřuje na sériovou výrobu pušek Mauser a výrobu pistolí v požadovaném objemu prostě nezvládne. MNO proto hledá náhradní řešení, v dubnu 1923 je oslovena Jihočeská zbrojovka, ta má vypracovat nabídku na 20.000 pistolí vz. 22, předpokládaná výroba se pohybuje výhledově okolo 100.000 pistolí, ty by měla armáda objednat do pěti let. Nastalo dohadování o ceně, zbrojovka chtěla fixovat cenu (560 Kč) jen se závaznou objednávkou na 100.000 pistolí. To se samozřejmě MNO nelíbilo, nakonec je objednána série 20.000 pistolí za výše uvedenou cenu, zbrojovka obdržela zálohu ve výši 1/3 ceny.
Jak asi všichni víte, podpis smlouvy neznamená, že něco v dohledné době dostanete. Licenci na výrobu měla u nás zakoupenu zbrojovka Brno, ta navíc ještě nedodala podstatnou část z objednávky. MNO nakonec dodávku posledních tisícovky pistolí stornovalo. Zavedení původní pistole "N" do výzbroje nebyla zrovna výhra, pistole byla vzhledem k použitému náboji.... asi zbytečně složitá.

Image vz. 24

Na začátku roku 1924 se přes MNO dostala do Strakonic upravená pistole z Brna, strakoničtí konstruktéři již úpravu pistole nějaký čas řešili a tak mohli již v únoru téhož roku představit upravenou verzi pistole Nickel (varianta 3). Zároveň došlo k dohodě mezi Československou zbrojovkou a Jihočeskou zbrojovkou, Brno předává výrobu a část strojního vybavení s dokumentací, zároveň jihočeši přebírají licenční závazky vůči firmě Mauser. Předání licence ale vyvolá další spor, zbrojovka odmítá přijmout závazky vůči Mauseru, podle nich Mauser nedodal do Brna kompletní dokumentaci a pistole nebyla v době předání ještě hotová. Patentové spory jsou urovnány v roce 1925, v té době již vrcholí přípravy na sériovou výrobu pistole ve Strakonicích. Aby se odlišila upravená pistole od původního modelu, je upraveno její označení. Nyní jde o "9mm armádní pistoli vz. 24".

Image Image

Image Image

Asi by nebylo od věci si říci něco málo technických dat o pistolích vz. 22 a 24. Pistole používají pro svoji funkci impuls výstřelu na hlaveň konající krátký zákluz. Závěr je uzamčený, uzamyká se dvěma ozuby a odemyká se pootočením hlavně okolo osy o 30° (vz. 24 má poněkud upravené uzamykání). Pistole mají bicí mechanismus kohoutkový, otočný kohoutek vyčnívá z pistole, u pistole vz. 24 se mění spoušťový mechanismus a je použita pojistka blokující spoušť při vytaženém zásobníku.

Technické data pistole vz. 24
ráže - 9 mm Browning (9x17)
délka - 150 (155) mm
délka hlavně - 90 (99) mm
hmotnost - 0,67 kg
kapacita zásobníku - 8 nábojů

Česká zbrojovka dodávala první sérii 20.000 pistolí vz. 24 až do června 1926, již zmiňovaná zakázka na 100.000 pistolí se vyrábí až do konce roku 1931. V roce 1935 MNO zadává výrobu 1.400 pistolí, jde vlastně o vykoupení skladových zásob zbrojovky. V roce 1936 je objednána velká série, jednalo se o 70.000 pistolí, poslední z nich jsou dodány na jaře 1938. Armáda tak měla v roce 1938 k dispozici více jak 180.000 pistolí vz. 24. Měnila se i jejich cena, z původních 560 Kč v roce 1926 se cena dostala na 320 Kč v roce 1936. Po okupaci pistole samozřejmě dostávají nové majitele, Němci je označují jako P. 24(t). 3.285 pistolí vz. 24 je v září 1940 dodáno do Finska, tamní označení je 9,00 pist/23 tsekk, Lotyšsko odebralo ve 30. letech několik set pistolí. Do Polska je prodáno v letech 1929 až 1930 více jak 1.700 pistolí pod označením vz. 28, ta se lišila vz. 24 lišila možností připevnění pažby na rukojeť pistole. Pistole měla používat pohraniční stráž. Na nějaký další vývoz jsem nenarazil, pistole byla totiž vzhledem k použitému náboji zbytečně složitá. Složitost konstrukce byla ale vykompenzována skvělým dílenským provedením a zpracováním.

Samopal ZK 383

6. february 2011 at 18:50 Samopali
Image

Československá prvorepubliková armáda byla díky domácímu průmyslu vyzbrojena velmi kvalitními střelnými zbraněmi, přesto však v její výzbroji chyběla jedna relativně moderní položka. Až do roku 1938 nebyl do výzbroje přijat žádný samopal domácí nebo zahraniční konstrukce, otázkou však je, zda to armáda považovala za nějakou ztrátu. Funkční samopal se na scéně objevil koncem první světové války, shodou okolností zrovna u našeho budoucího hlavního protivníka, Německa. Samopaly byly Versailleskou smlouvou v německé armádě zakázány, probíhal však vývoj této zbraně pro policejní složky. Rovněž Rakousko bylo díky firmě Steyer schopno produkovat na svou dobu skvěle zpracované samopaly.

V Československu se první samopal domácí konstrukce pro naši armádu objevil až v roce 1937, jednalo se o konstrukci České zbrojovky Strakonice a konstruktéra Františka Myšky. Samopal ráže 9 mm Browning byl zaveden v srpnu 1938 do výzbroje naší armády jako kulometná pistole vz.38. Mělo být objednáno několik tisíc samopalů coby výzbroj pohraničních opevnění, Mnichov však tuto objednávku odeslal k ledu. Prvorepubliková armáda se "kulometné pistole" nedočkala.

Československo však nadarmo nebylo v polovině 30. let největším vývozcem zbraní na světě, stačí se podívat jen na ohromná exportní čísla u lehkého kulometu ZB. Proto nepřekvapuje, že další československá konstrukce, samopal ZK 383, byl vyráběn pouze na vývoz. Jak již z názvu vyplývá, jednalo se zbraň Zbrojovky Brno, sestrojenou bratry Františkem a Josefem Kouckými. První prototyp se objevil již v roce 1933 a výroba byla ukončena až někdy v roce 1948. Na rozdíl od strakonické konstrukce byl samopal komorován pro pistolový náboj 9x19 Parabellum (dnes častěji Luger), dnes asi nejběžnější pistolový náboj na světě.

Image

Image

Samopal se na první pohled nelišil od praotce samopalů, německého modelu MP 18 či modernější verze MP 28. Kolem hlavně byl použit perforovaný plášť, při kostrukci byla použito dřevo na pažbu a předpažbí. Ale například možnost střelby dvojí kadencí nebyla rozhodně v té době něco běžného, spíše naopak. Díky umístění závaží na závorníku bylo možno používat dvojí rychlost střelby, 500 a 700 ran za minutu (teoretická kadence). Další vychytávkou byl systém rychlé výměny hlavně. K dispozici byly dva módy střelby, jednotlivými ranami nebo dávkou. Samopal měl ve své původní verzi i sklápěcí dvojnožku, ta se navíc dala sklopit do vybrání předpažbí. Samopal byl vybaven tangenciálním hledím, kalibrovaným až do 800 metrů. Zásobník na 30 nábojů se zasouval vodorovně z levé strany, pozdější varianta, ZK 383 H, vyráběná po válce, měla zásobník umístěný zespodu a ten se dal sklopit při transportu dopředu pod hlaveň - zde již chyběla dvojnožka. Verze pro policii ZK 383 P neměla sklopnou dvojnožku.

Image

Image

Samopal byl samozřejmě v duchu tradice československého zbrojního průmyslu skvěle zpracován, nešlo o žádnou nouzovou konstrukci vyráběnou na koleně. Po obsazení zbytku Československa byl samopal nadále vyráběn pro potřeby vojsk SS, byl také zaveden do výzbroje v Bulharsku a na Slovensku. Tam nesl označení "gulometná pištola ZB vz.42", jednalo se však pouze asi o malou sérii 190 kusů ZK 383. Po válce byl samopal dodáván do Jižní Ameriky (Venezuela? Bolívie?)

Tolik tedy o samopalu ze Zbrojovky z doby, kdy ještě ve zbrojním světě Československo hrálo první housle..


Technické data ZK 383
ráže - 9x19 Para
délka - 875 mm
délka hlavně - 325 mm
úsťová rychlost střely - 407 m/s
vývrt hlavně - 6 drážek, vpravo
kadence - 500/700 ran/min
hmotnost s prázdným zásobníkem - 4,25 kg
hmotnost s plným zásobníkem - 4,89 kg
kapacita zásobníku - 15 nebo 30 nábojů

9mm armádní pistole vz. 38

6. february 2011 at 18:47 Pistole
Image

Historie vzniku a vývoje v pořadí třetí čs. armádní pistole tvoří méně známou a v podstatě smutnou kapitolu předválečné československé zbrojní výroby. Příprava výroby a zavádění do výzbroje totiž probíhaly v podmínkách a atmosféře okleštěného pomnichovského Československa, a jen pár dní po náběhu sériové produkce přestala ČSR jako suverénní stát existovat. Nová pistole se již do rukou našich vojáků nedostala a celé vyrobené množství spadlo do klína německé okupační správě.

Počáteční impulsy

Počátkem druhé poloviny 30. let 20. století byla standardní krátkou služební zbraní čs. armády pistole vz. 24 ráže 9mm vz. 22. Nešlo samozřejmě ani zdaleka o jediný vzor krátké kulové zbraně, zavedený do armádní výzbroje. Vedle ní existovalo nezanedbatelné množství pistolí vz. 22 ve stejné ráži, Steyr 1912 (ráže 9mm Steyr), revolverů Rast u. Gasser vz. 1898 (8mm Gasser) zděděných po rakousko-uherské armádě, dále pistolí Praga tuzemské provenience (7,65 mm Browning) atd. Výčet zdaleka není úplný. Tyto zbraně však sloužily především u týlových a druhosledových jednotek nebo se nacházely v záložních skladech. Standardních pistolí vz. 24 byl v zásadě k dispozici dostatek.
Poněkud horší to již bylo s jejich užitnými vlastnostmi. V průběhu deseti let od zařazení do výzbroje se z vojenských kruhů stále častěji ozývaly hlasy, označující stávající osobní krátkou zbraň za nepříliš šťastné řešení s řadou nedostatků. Zejména byla kritizována zbytečná složitost mechanismu (ve srovnání se zahraničními výrobky obdobných parametrů), z ní vyplývající nižší spolehlivost a komplikovanější údržba, a dále možnost ztráty drobných součástí během rozborky v polních podmínkách. Vojákům rovněž vadila konstrukce spoušťového a bicího mechanismu, který neumožňoval pistoli bezpečně nosit s nábojem v komoře. Důsledkem byla buď nižší pohotovost k palbě, nebo stálé ohrožení střelce i jeho okolí neúmyslným výstřelem. V polovině 30. let již bylo zřejmé, že pistole vz. 24 začínají neodvolatelně zastarávat.

O několik let dříve spatřila ve strakonické zbrojovce světlo světa zajímavá zbraň: pistole ČZ vz. 28. Její vznik přímo souvisel s poptávkou polského ministerstva války, jež mělo zájem o nákup spolehlivých revolverů. Ředitel ČZ Strakonice se obrátil na konstrukční oddělení s dotazem, zda by bylo reálné vyvinout pro Polsko moderní spolehlivý revolver armádního typu. Odpověď vyzněla v tom smyslu, že samostatný vývoj revolveru by byl časově náročný a ekonomicky nerentabilní, místo toho padl návrh vybavit stávající, ve Strakonicích vyráběnou armádní pistoli vz. 24 "revolverovou spouští". Velmi záhy byl vytvořen vysoce spolehlivý, jednoduchý a bezpečný mechanismus, aplikovatelný bez větších úprav na pistoli vz. 24. Jeho funkce byla revolverová v pravém smyslu tohoto slova, neboť kohout zde byl napínán pouze spouští a po ukončení funkčního cyklu zbraně (tj. po výstřelu, vyhození prázdné nábojnice, opětovném nabití a uzamčení závěru) zůstával v přední poloze - bicí pružina nebyla stlačena. Konstrukční řešení ale navíc umožňovalo ruční napnutí kohoutu prostřednictvím palečníku a následný výstřel pak probíhal v jednočinném režimu spuštění. Po výstřelu ale zůstal kohout opět v přední poloze.

Image
Obr. 1 - Pistole vz. 28

Patentový spis č. 28 114, vztahující se k popsané konstrukci, tedy podchycuje systém dnes běžně známý jako DAO (Double Action Only), s tím rozdílem, že zde existuje možnost využít jej jako jednočinný (Single Action), avšak pouze po předchozím manuálním napnutí kohoutu.
Konstrukční řešení bylo velmi jednoduché. Celý systém se skládal ze spouště, fungující jako dvouramenná páka, spoušťového táhla, kohoutu a dvou pružin: klasické listové, použité jako bicí, a dvouramenné zkrutné pružiny, navlečené na hřídeli spouště, jež jedním ramenem odpružovala spoušť a druhým spoušťové táhlo. Mechanismus byl doplněn zásobníkovou pojistkou v podobě listového pera, uloženého vertikálně v přední polovině rukojeti. Po vyjmutí zásobníku zapadlo svým horním koncem do jednoho ze dvou výřezů v táhle spouště. Pojistka tedy fungovala v obou výchozích polohách mechanismu: s kohoutem v přední poloze i s kohoutem manuálně napnutým.

Image
Obr. 2 - Spoušťový a bicí mechanismus pistole vz. 28

Pistolí vz. 28 bylo nakonec do Polska vyvezeno více než 2500 kusů, ovšem z dostupných údajů nelze spolehlivě zjistit, zda byly všechny vybaveny popsaným spoušťovým mechanismem. Stejné vzorové označení (vz. 28) totiž bylo používáno pro exportní model pistole vz. 24, opatřený prodlouženou rukojetí a dřevěnou nástavnou pažbou, ovšem s běžnou jednočinnou spouští. Konstrukce ČZ vz. 28 s dvojčinným mechanismem má ale přímý vztah k vývoji následujícího vzoru čs. armádní pistole.

Roku 1936 upozornil VTLÚ (Vojenský technický a letecký ústav) na to, že zavedené ČZ vz. 24 přestávají vyhovovat soudobým požadavkům kladeným na vojenskou pobočnou zbraň, a že armádní pistole by měla být řešena lépe. Pokusy o modernizaci stávajícího vzoru však nepovažoval za dostačující řešení a doporučoval konstrukci pistole zcela nové, jednodušší a spolehlivější než dosavadní. Po důkladném zvážení problému vydalo MNO výnos č. 2128 Taj.-II/2 odd. 1936, na jehož základě VTLÚ zaslal České zbrojovce ve Strakonicích dispozice o tom, jak by měla nová pistole podle představ vojenské správy vypadat.
Vývoj zbraně byl svěřen osvědčenému šéfkonstruktérovi Františku Myškovi. Ten nejprve podle zadání MNO nakreslil několik konstrukčních alternativ, přičemž výkresy byly předány k posouzení VTLÚ. Na základě výběru pak vznikly dva funkční vzorky pistole, jejíž zcela originální celková koncepce se významně lišila od všech do té doby známých sériově vyráběných zbraní uvedené kategorie.

Zrod konstrukce

Základní ideou konstruktéra bylo maximálně zjednodušit obsluhu (ovládání) zbraně s vyloučením možných chyb střelce, a naopak minimalizovat počet celků, na které by se pistole rozkládala při základní rozborce. Prvního cíle dosáhl F. Myška tím, že navrhl bicí ústrojí s permanentním spoušťovým napínáním (DAO). Takový systém nevyžaduje žádnou manuální pojistku a jeho ovládání je velmi jednoduché. Cenou za to zaplacenou je sice nižší přesnost při mířené střelbě, ale konstruktér patrně vcelku rozumně vycházel z úvahy, že vojenská služební pistole není primárně určena pro přesnou terčovou střelbu.
Druhý cíl tvůrce zbraně se odrazil v její celkové koncepci. Hlaveň je totiž uložena zcela nezvyklým způsobem: konstruktér ji upevnil do prstencového pouzdra, otočně uchyceného v přední části těla pistole. Závěr pistole je na hlavni nasunut a částečně veden jejím vnějším průměrem. Kromě toho se suvně pohybuje ve vodicích drážkách těla, čímž je dosaženo pevného spojení funkčního celku. Předsuvná pružina závěru je uložena v dutině těla pistole pod hlavní a při základní rozborce se nevyjímá. Spojení pružiny se závěrem je realizováno pomocí dutého unášecího čepu, navlečeného na předním konci pružiny. Čep je opatřen otvorem, do něhož zapadá výstupek na spodní části čela závěru. Zadní konec předsuvné pružiny odpružuje rozborkové šoupátko, jehož funkcí je zajišťovat závěr v jeho přední úvrati ve vodorovné poloze a zabránit jeho oddělení od těla zbraně. Vodicí drážky závěru jsou totiž v určité délce přerušeny kvůli možnosti rozborky. Pistole je komorována na tehdejší čs. služební náboj 9mm vz. 22 a využívá ke své činnosti zpětného rázu neuzamčeného (dynamického) závěru. Výkon tohoto náboje totiž uzamčení závěrového systému nevyžaduje, a uzamykací systém založený na rotačním pohybu hlavně, použitý u pistolí vz. 22 a vz. 24, byl z technického hlediska vlastně zbytečnou komplikací.
Uvedená konstrukce bezezbytku splnila požadavek na ni kladený. Zbraň se při rozborce rozkládá na pouhé tři celky: hlaveň, tělo, tvořící celek se závěrem a zásobník (přičemž žádný z nich nepředstavuje drobná součástka), což je až do dnešních dnů celosvětově nejmenší počet celků vzniklých při rozborce vojenské samonabíjecí pistole.

Spoušťové a bicí ústrojí, jak už jsme si řekli, pracuje v režimu DAO. Kohout je tedy napínán tlakem střelcova prstu na spoušť a v poslední fázi spuštění je vypuštěn dopředu. Dopadá na přímoběžný úderník uložený suvně v dutině závěru, který iniciuje zápalku náboje. Zatímco střela se pohybuje vývrtem hlavně dopředu, závěr je tlakem spalných plynů na dno nábojnice odsouván dozadu, přičemž vytahuje a vyhazuje prázdnou nábojnici. V zadní úvrati naráží na dorazovou plochu těla pistole, zastaví se a tlakem předsuvné pružiny je posouván dopředu. Během tohoto pohybu čelo závorníku nabírá ze zásobníku další náboj a zasouvá jej do komory. Kohout (v tomto případě by možná bylo přesnější označení bicí kladívko) však nezůstává zachycen v napnuté poloze, nýbrž se vrací spolu se závěrem do přední polohy. Pro následující výstřel je nezbytné jeho opětovné napnutí protažením spouště.

Celkově v sobě mechanismus slučuje prvky konstrukce pistolí vz. 24 a ČZ 36. Z pistole vz. 24 je převzat tvar kohoutu a jeho uložení v těle zbraně, konstrukce spoušťového táhla (včetně jeho odpružení) a zásobníkové pojistky je víceméně shodná s kapesní pistolí ČZ 36 ráže 6,35 mm Browning.
Protože s vypuštěním kohoutu nastává u DAO mechanismu prudký pokles odporu spouště, který negativně ovlivňuje přesnost střelby (zpravidla má za následek "stržení" zbraně), umístil konstruktér do těla pistole nad přední úponou lučíku odpružený vyvažovací čep, o nějž se v této fázi spuštění opřela spoušť výstupkem na své přední části. Tím byl rázový pokles odporu minimalizován.

Od pozdějších sériových výrobků se popsaný první funkční vzorek liší především větším sklonem rukojeti, tvarem lučíku spouště (celkově oblejší), tvarem a počtem hmatníkových drážek (7 šikmých drážek místo pozdějších 8 svislých) a konstrukcí vytahovače. Ten je vyroben z pružinové oceli a zapuštěn v podélných drážkách těla závěru, obdobně jako u pistole Mauser 1896. Vzorek má černěný povrch a postrádá jakékoli značení s výjimkou číslice 1, vyražené na levé straně závěru před hmatníkovými drážkami.

Image
Obr. 3 - První funkční vzorek pistole vz. 37

Druhý dochovaný prototyp se velmi podobá prvnímu exempláři celkovou konstrukcí. Má stále ještě relativně šikmou rukojeť, dřevěné střenky jsou ale celkově mohutnější a lépe vyplňují dlaň. Bicí a spoušťové ústrojí je opatřeno manuální pojistkou, osazenou na krycí bočnici mechanismu. Při jejím zajištění dojde k přerušení vazby táhlo spouště-kohout (tj. spoušťové táhlo je odkloněno směrem dolů a jeho ozub nezabírá za ozub kohoutu). Naproti tomu byla vypuštěna zásobníková pojistka, z pistole lze tedy vystřelit i při vyjmutém či povytaženém zásobníku. Odpor spouště je znatelně menší než u prvního vzorku. Tento exemplář nese dobové tormentační značky a číslo 3221, jež však bylo podle všeho na zbraň vyraženo dodatečně (až po provedení povrchové úpravy). Oba popsané vzorky jsou dnes uloženy v depozitáři Vojenského historického ústavu v Praze.

Image
Obr. 4 - Druhý funkční vzorek, nesoucí číslo 3221

V listopadu roku 1936 navštívili Českou zbrojovku ve Strakonicích dva důstojníci I. odboru VTLÚ, plk. ing. Zelinka a kpt. Zeman, pověření dozorem nad vývojem nové armádní pistole. V době jejich návštěvy nebyly funkční vzorky ještě hotovy. Plukovník Zelinka požadoval jejich urychlené dohotovení a odeslání do VTLÚ, aby mohly být předloženy zbrojnímu odboru MNO. Urgence patrně pomohla, neboť během další návštěvy již mohli oba důstojníci osobně vyzkoušet první vzorek nové pistole. Konstatovali přitom, že odpor spouště (cca. 7,5 kg) je příliš vysoký a doporučili jeho snížení. Připomínka byla zřejmě zohledněna u vzorku č. 2.

Patentová ochrana

Česká zbrojovka Strakonice rovněž přihlásila některé konstrukční uzly nové zbraně k patentové ochraně. Přihláška byla podána dne 6. listopadu 1936, avšak udělení patentu se táhlo téměř tři roky. Předmětem patentového spisu č. 65 558 z 25. října 1939 byl způsob uchycení hlavně na těle prostřednictvím otočné prstencové objímky a způsob rozborky (prostřednictvím suvného členu zabíhajícího do vodicích drážek v závěru). Spoušťového a bicího mechanismu v konfiguraci DAO se patentový spis netýkal. Bylo totiž zahrnuto v již dříve uděleném patentu č. 28 114.

Záznamy VTLÚ se nicméně zmiňují o praktických zkouškách třetího vzorku, jenž se do dnešních dnů nedochoval. Ten byl zaslán na adresu zmíněné organizace dne 19. února 1937 s upozorněním od výrobce (ČZ Strakonice), že vzorek pochází z jednoho z předchozích (kterého ???, továrních prototypů tedy zjevně musel být vyroben větší počet než dva), jehož tělo bylo technologicky vyhřáto a svařeno s rukojetí. Výrobce sděloval, že pistole je tedy určena pouze k informativním účelům a nikoli k trvanlivostním zkouškám. V případě vážného zájmu ze strany MNO a přislíbení objednávky byla ČZ ochotna urychleně vyrobit další exemplář pro dlouhodobé testy.
V textu je rovněž uvedeno, že před odesláním byla pistole přímo ve zbrojovce podrobena zkušebním střelbám, při nichž z ní bylo vystřeleno 1277 nábojů. Obsahuje také zajímavý údaj o naměřené průměrné rychlosti střel, jež činí V 12,5 : 344 m/s. Pro srovnání, průměrná rychlost střel V 12,5 z pistolí vz. 24 je udávána v hodnotě 315 m/s.
Popisovaný exemplář pistole se od předchozích lišil konstrukcí spoušťového mechanismu. Ten byl doplněn přerušovačem a záchytem kohoutu vytvořeným na zadním konci spoušťového táhla, pistole tedy fungovala v režimu SA/DA.

Pistole vz. 37

Interní zkoušky strakonických pistolí ve VTLÚ probíhaly až do konce roku 1937. Teprve tehdy byl dán souhlas k výrobě zkušební série 25 pistolí. Vyrobené zbraně byly v lednu 1938 předány k vojskovým zkouškám u 12 různých útvarů, jež vybralo 5. odd. generálního štábu MNO. Jednalo se o 21., 22., 23., 24., 26., 28. a 39. pěší pluk, 6. hraničářský prapor, 2. dragounský pluk, instrukční prapor, 1. ženijní pluk, a konečně pěchotní učiliště v Milovicích. Přidělené pistole absolvovaly u útvarů zkušební střelby a připomínky získané od jednotlivých útvarů byly shrnuty v "Relaci o vyzkoušení nového vzoru pistole" z 28. března 1938. Většina jednotek vysoce hodnotila snadný a rychlý způsob rozborky, velkou pohotovost ke střelbě danou pouze dvojčinným mechanismem spouště, absenci nutnosti zbraň zajišťovat při přerušení střelby, a dále vyšší přesnost než u pistole vz. 24. Na druhou stranu 7 z 12 útvarů si stěžovalo na vysoký odpor a dlouhý chod spouště. Od 22. pěšího pluku zazněla kritika na hladký povrch střenek, u 6. hraničářského praporu zaznamenali potíže se samovolným vysouváním dna zásobníku při střelbě. Během střeleb se rovněž vyskytly selhače, přičítané zpočátku tvrdším kalíškům zápalek nábojů z produkce Sellier&Bellot. Problémy s kvalitou střeliva z Vlašimi provázely již vývoj pistole vz. 24 a zřejmě se opakovaly i v pozdějších letech. Součástí vojskových zkoušek nebyly testy životnosti, neboť s těmi se čekalo na pistole z běžné sériové produkce.
Z písemného stanoviska VTLÚ k uvedeným připomínkám vyplývá, že odpor spouště u nové pistole je několikrát menší než u armádního revolveru Rast u. Gasser vz. 1898 a nelze jej dále snižovat. VTLÚ zdůraznil, že problémy s dlouhým chodem spouště a jejím vyšším odporem je možno odstranit nebo potlačit výcvikem. K stížnosti na hladké střenky rukojeti je uvedeno, že u sériových pistolí má být pažbička vyráběna z umělé hmoty Textoplast (místo ořechového dřeva, použitého u nulté série) a opatřena rybinovým zdrsněním. Samovolné vysouvání dna zásobníku bylo přislíbeno odstranit.
Závěrečné hodnocení výsledků zkoušek bylo označeno za velmi dobré a VTLÚ s tím předložil novou pistoli výzbrojní komisi MNO. S návrhem, aby byla zavedena do výzbroje jako náhrada za pistoli vz. 24 a označena "pistole vz. 37".

Na jaře roku 1937 patrně spatřil světlo světa jeden zajímavý exemplář: darovací pistole určená pro tehdejšího prezidenta dr. Edvarda Beneše. Zbraň celkově odpovídá předsériovým pistolím vz. 37, je však velmi pečlivě zpracována a povrchová úprava je provedena černěním na leštěném povrchu. Do střenek z ořechového dřeva je vsazen stříbrný medailon se znakem České zbrojovky. Levá strana závěru nese označení výrobce:

ČESKÁ ZBROJOVKA AKC. SPOL. V PRAZE

za nímž je situováno výrobní číslo 1.
Na krycí bočnici spoušťového mechanismu je umístěn nápis:

STRAKONICE KVĚTEN 1937

Tato darovací pistole je dnes uložena ve sbírkách VHÚ. Celkový počet vyrobených pistolí vz. 37 tak dosáhl 26 kusů.

Image
Obr. 6 - Darovací exemplář pistole vz. 37, určený pro prezidenta E. Beneše.

Výzbrojní komise MNO byla svolána na 9. dubna 1938. Programem zasedání bylo jednání o zavedení pistole vz. 38 do výzbroje čs. armády. Je zajímavé, že v zápisu z tohoto zasedání je již zbraň označována jako "vz. 38", ačkoliv toto označení jí bylo oficiálně přiděleno až při zavedení do armádní výzbroje.
Na schůzi výzbrojní komise MNO přednesl škpt. Zeman z VTLÚ zprávu o vojskových zkouškách pistolí nulté série. Zbývalo vyřešit problém pistolí, které dlouhodobě vykazovaly větší procento selhačů, což se týkalo konkrétně šesti kusů testovaných u 23., 26. a 28. pěšího pluku. Padlo rozhodnutí otestovat uvedené kusy vystřelením většího počtu nábojů, z nichž polovina bude z produkce Sellier&Bellot, druhá pak z Čs. muničních závodů v Bratislavě (dříve Munitionsfabrik J. Roth). Dále měly proběhnout komparační zkoušky s pistolemi vz. 24, jež rozhodnutím MNO zapůjčil ze svého inventáře 28. pěší pluk. Vydání usnesení výzbrojní komise bylo odloženo do doby, než budou známy výsledky zkoušek.

Požadované zkušební střelby proběhly na střelnici VTLÚ ve dnech 25. - 26. dubna 1938. Za strakonickou zbrojovku se jich účastnil i konstruktér F. Myška. Ke zkouškám byly vybráno šest pistolí, které při vojskových zkouškách vykazovaly až 20 % selhačů. Zkoušející útvary však nedokázaly jednoznačně stanovit příčinu.
Během vyhodnocení zkoušek bylo zjištěno, že porovnávané pistole vz. 24 vykázaly 0,5 % selhačů, a to ve všech případech se střelivem S&B. U střeliva Čs. muničních závodů se nevyskytl selhač žádný. Oproti tomu čtyři z testovaných pistolí vz. 37 vykázaly až 22 % selhačů bez ohledu na výrobce střeliva. Další dvě pistole vz. 37 fungovaly naopak se střelivem obou výrobců bez závad.
Příčina tedy nebyla v používané munici a bylo třeba ji hledat jinde. Čtyři poruchové pistole šly na revizi a ta zjistila, že čelní plocha drápku vytahovače naráží na hranu výřezu pro vytahovač ve stěně nábojové komory. Důsledkem bylo neúplné dovření závěru (o 0,5 - 1 mm), zvětšení závěrové vůle a slabý nápich zápalky. Protože pro funkci pistole s dynamickým závěrem není vytahovač bezpodmínečně nutný (je potřeba jen při ručním vyhazování náboje či nábojnice z komory), byl z jedné poruchové pistole vytahovač vymontován a následná střelba probíhala zcela bez závad. Po opětovném namontování vytahovače se problémy obnovily v plné míře. Příčina tedy byla odhalena. Stačilo provést drobnou úpravu (mírné zabroušení) drápku vytahovače a výřezu na hlavni a všechny čtyři pistole vz. 37 začaly fungovat zcela spolehlivě.

Image
Obr. 7 - Pistole vz. 37 (z nulté výrobní série)

Jak tedy vypadaly předsériové pistole vz. 37 ? Nutno předeslat, že základní konstrukce ani funkce nedoznaly žádných změn. Pistole funguje na principu neuzamčeného závěru a její spoušťový mechanismus pracuje v režimu DAO. Zbraň tedy nepotřebuje žádnou manuální pojistku. Je komorována pro čs. služební náboj vz. 22, jenž je rozměrově shodný s nábojem 9mm Browning Court, má však o něco vyšší výkon (viz. níže). Zásobník je ocelový, jednořadý, s vývodkami rovnoběžného typu. Záchyt zásobníku je situován na spodku rukojeti. Oproti vývojovým vzorkům doznala změn rukojeť, jež je poněkud kolmější vzhledem k tělu zbraně, dále byl v rámci zjednodušení konstrukce vypuštěn vyvažovací čep spouště a lučík získal odlišný tvar (s rovnou spodní stranou). Střenky rukojeti jsou stále ještě hladké, z ořechového dřeva. Místo původních sedmi šikmých hmatníkových drážek je na zadní části závěru osm svislých. Poslední podstatnou změnou je konstrukce unášecího čepu předsuvné pružiny závěru. U prototypů byl opatřen otvorem, do nějž zapadal výstupek na spodní straně čela závěru, zatímco u pistolí vz. 37 je tomu již naopak. Uvedené řešení se totiž ukázalo jako technologicky výhodnější.

Technické údaje:

Délka: 195 mm
Výška: 142 mm
Šířka: 28 mm
Délka hlavně: 119,5 mm
Ráže: 9mm vz. 22
Kapacita zásobníku: 9 nábojů
Hmotnost (s prázdným zásobníkem): 895 gramů
Drážkování: 6 drážek vpravo

Náboj vz 22

Vlastností prakticky každé ruční palné zbraně zásadním způsobem ovlivňuje použitý náboj. Standardní československou vojenskou pistolovou municí byl v období před 2. světovou válkou náboj 9mm vz. 22. Ten je odvozen z náboje 9mm Browning Kurz (syn.: 9mm Short Browning, .380 ACP, 380 Automatic pistol, 9mm M.34 aj.), s nímž sice není totožný, ale vzájemné odchylky jsou tak nepatrné, že z rozměrového hlediska jde o náboje zaměnitelné. Náboj vz. 22 však byl laborován na poněkud vyšší výkon. Zatímco u původní laborace Browningova náboje byla ve 30. letech udávána hmotnost střely 6,0 g a počáteční rychlost 265 - 270 m/s, u čs. služebního náboje činí při shodné hmotnosti střely tabulková hodnota Vo 300 m/s.
Mírné zvýšení výkonu náboje 9mm Browning Kurz, provedené v 50. letech (Vo = 290 m/s při 100 mm dlouhé zkušební hlavni) způsobilo, že obě uvedené ráže z balistického hlediska víceméně splynuly. Náboj vz. 22 se již nevyrábí a nikdy nebyl normalizován v C.I.P., ovšem prakticky všechny zbraně komorované pro tuto ráži budou fungovat se současným celoplášťovým střelivem 9mm Browning Kurz.
Náboj vz. 22 byl vyráběn s ogivální střelou typu FMJ (Full Metal Jacket) s plnoolověným jádrem. Výmetnou náplň tvořilo 0,29 g bezdýmného prachu vz. 11, úsťová energie střely činila 270 J. Maximální tlak byl udáván 1100 kg/cm2, tedy 108,3 MPa (měřeno metodou crusher před nábojovou komorou). Nábojnice byla osazována zápalkou Berdan s korozivní složí o průměru 4,5 mm.
Předválečné čs. provedení náboje mělo nábojnici z mosazi MS 72, za okupace se tentýž náboj vyráběl v Závodě II. Zbrojovky Brno v Považské Bystrici (dislokační kód dou) pro německé ozbrojené složky s lakovanou nábojnicí z hlubokotažné oceli. Náboje byly výrobcem baleny nepáskované v obdélníkových kartonových krabičkách po 24 kusech.
Mimo obvyklého ostrého provedení existovaly náboje školní (9mm vz. 23), bez prachové náplně. Střela tohoto náboje byla bez olověného jádra a její plášť byl protažen až ke dnu nábojnice. Nábojnice samotná měla po obvodu pět podélných prolisů a lůžko zápalky bylo vyplněno kaučukem. Tyto náboje sloužily k nácviku spouštění a manipulace se zbraní.
Zkušební náboj 9mm vz. 24 sloužil k tormentačním zkouškám nově vyrobených nebo opravených zbraní. Měl zvýšený komorový tlak na 1700 kg/cm2, tj. 167,4 MPa. Výmetnou náplň tvořilo 0,37 g bezdýmného prachu vz. 27. Nábojnice tohoto náboje byla niklovaná.
Poslední známou variantou náboje vz. 22 je cvičná munice vyrobená v nevelkém množství těsně před okupací Československa, patrně určená pro samopaly (kulometné pistole) vz. 38. Cvičné náboje byly laborovány lehkými dutými střelami z olšového dřeva. Dřevěné střely se měly při průchodu hlavní roztříštit, proto byly před osazením do nábojnic praženy kvůli zvýšení křehkosti. Nábojnice byly mosazné, standardního provedení (jako u ostrých nábojů vz. 22), rozlišovací znak představovaly střely zbarvené červeně. Uvedené střelivo již zřejmě neobdrželo vzorové označení.

Image
Obr. 7 - Zleva doprava: náboj 9mm vz. 22 (ostrý), 9mm vz. 23 (školní), cvičný náboj s dřevěnou střelou (bez vzorového označení)

Sériová výroba - počátek konce

Výzbrojní komise MNO se znovu sešla již 30. dubna 1938. Jelikož výsledky střeleb i celkové hodnocení pistolí vyznělo pozitivně, podala návrh na zavedení nového vzoru pistole do armádní výzbroje. Komise rovněž označila konstrukci pistole za duchovní vlastnictví České zbrojovky ve Strakonicích.
Na základě uvedeného návrhu vydalo 1. června 1938 MNO výnos č. 2616 Taj.-hl. št. /3 odděl. 1938, jímž byla strakonická zbraň zavedena do výzbroje armády Československé republiky pod označením "pistole vz. 38". Dne 14. června 1938 byla do Strakonic odeslána objednávka MNO na 41 000 kusů pistolí vz. 38, pro něž zbrojovka vyhradila číselnou řadu začínající číslem 250 026 (prvních 25 kusů byly předsériové vz. 37). Cena uvedená v objednávce činila 270 Kč za kus.
Druhá polovina roku 1938 probíhala v duchu příprav na rozběh sériové výroby. Dne 13. února oznámila Česká zbrojovka dopisem výzbrojnímu odboru MNO, že má k předání připraveno prvních 200 kusů sériových pistolí, a že materiál určený k výrobě celé partie je již z 96% uskladněn v továrně. Mezi 6. a 11. březnem 1939 se ve zbrojnici Ořechovka konaly komisní zkoušky 20 pistolí z první dodávky, výrobních čísel v rozsahu 250 042 až 250 061. Pouhé čtyři dny poté přišla německá okupace.

Image
Obr. 8 - Pistole vz. 38 - sériová produkce

V nepřátelských rukou

Tragické události 15. března 1939 znamenaly konec nadějí, že nová pistole bude předána armádě. Ta byla ostatně vzápětí byla rozpuštěna, ochranu Protektorátu Čechy a Morava "velkoryse" vzala na svá bedra Hitlerova Wehrmacht. Okupační správa přirozeně neměla žádný zájem na zastavení slibně se rozbíhající sériové produkce, a tak se ČZ vz. 38 ocitla na soupisu kořistních zbraní předaných německé branné mocí. Pod označením Pistole 39 (t) (=tschechisch) převzaly okupační orgány do konce roku 1939 všech 41 000 vyrobených kusů. V dubnu 1940 byl pro ně vydán služební předpis a součástkový list v němčině.
Vzhledem k tomu, že nebyly komorovány pro náboj 9mm 08 (9mm Parabellum), neobdržely pistole vz. 38 prvosledové útvary. Sloužily u různých týlových a záložních jednotek Wehrmacht, používala jich RAD (Reichsarbeitdienst - říšská pracovní služba), Todtova organizace a pozemní personál Luftwaffe. Právě pro letectvo byla dodatečně vyrobena série 3000 kusů. Jejich výrobní čísla se nacházela v rozsahu 240 000 - 242 999. Některé prameny uvádějí ještě tisícikusovou sérii (mimo rámec původní objednávky) s alfanumerickým číslováním v rozsahu B 291 000 - B 291 999, pravděpodobně určenou pro bulharské ozbrojené složky. Jejich konečný příjemce je ale dodnes neznámý. Ví se jen, že v květnu 1945 měla Česká zbrojovka ještě určitý počet těchto pistolí na skladě.
Nedílnou součástí každé pobočné zbraně je pouzdro. Pistole 39 (t) sloužící německé branné moci byly nošeny v koženém pouzdře velmi podobném standardnímu služebnímu pouzdru pro pistoli P.38, s našitou kapsou na rezervní zásobník. Pouzdro je však rozměrově dimenzováno pro danou zbraň, pistoli P.38 včetně rezervního zásobníku do něj nelze vložit. Výrobcem těchto pouzder byla firma Budischowsky ve Vídni, není však jisté, zda se jednalo o jediného dodavatele. Československé služební pouzdro sice bylo oficiálně vyvzorováno, ale jeho sériová výroba nebyla nikdy zahájena a do dnešních dnů se dochoval jediný exemplář - vzhledem k absenci značení zřejmě prototyp.

Image
Obr. 9 - Pouzdra pro pistoli ČZ vz. 38: vlevo vzorek čs. typu, vpravo německý model

V průběhu války bylo 1731 pistolí vz. 38 vyexpedováno do Finska, patřícího mezi německé spojence. Součástí dodávky byly rezervní zásobníky a pouzdra německého typu. Příjemcem byly zbraně i příslušenství označeny jako armádní majetek. Pokud se tedy vyskytne pistole vz. 38, postrádající německé přejímací značky a opatřená písmeny SA, neznamená toto označení Schutz-Abteilung, jak bývá někdy mylně interpretováno, nýbrž Suomen Armeija (Finská armáda).

Rozborka a technické zhodnocení

Zcela v duchu konstruktérského záměru udělat pistoli z uživatelského hlediska co nejjednodušší, je rozborka a sborka pistole vz. 38 jednoduchost sama. Začíná vyjmutím zásobníku, stažením závěru do zadní úvrati a vizuální kontrolou nábojové komory. Po vypuštění závěru do přední polohy je třeba stlačit rozborkové šoupátko nad spouští směrem dopředu. Poté se závěr i s hlavní vyklopí vzhůru a závěr se stáhne s hlavně. Tím je základní rozborka ukončena, sborka probíhá v opačném pořadí.
Na první pohled je zřejmé jediné úskalí této procedury: z konstrukčního hlediska není stažení závěru do zadní úvrati k rozborce nezbytné. Pistoli lze tudíž v případě opomenutí rozebrat s nábojem v komoře, což bývá jeden z jejích nejčastěji kritizovaných prvků. Skutečnost je ovšem taková, že vzhledem k inerčnímu úderníku (kratšímu než jeho dutina v závěru) a spoušťovému ústrojí DAO je riziko neúmyslného výstřelu při rozborce minimální. V pistoli jednoduše není energie, jež by dokázala iniciovat zápalku náboje. Při stahování závěru s hlavně v poslední fázi rozborky pak bude případný zapomenutý náboj z komory vyhozen.
Přes určité nedostatky, dané především použitým střelivem, byla pistole vz. 38 ve své době nesmírně pokrokovou konstrukcí. Z uživatelského hlediska některými prvky předběhla svou dobu o dlouhou řadu let, služební pistole s DAO spouští se začaly pozvolna prosazovat až na samém konci 20. století. Osvědčila se jako mimořádně spolehlivá a odolná zbraň, vhodná pro polní službu - částečně zásluhou velmi kvalitního zpracování a propracovaného tolerančního systému České zbrojovky, zajišťujícího 100 % zaměnitelnost součástek u vojenských zbraní. Jejím největším handicapem zřejmě zůstává použitý náboj o relativně nízkém výkonu (ve srovnání s nejběžnější služební ráží 9mm Parabellum). Je však třeba zopakovat, že ve 20. a 30. letech šlo o standardní čs. vojenský pistolový náboj a jeho použití bylo prvotním a základním požadavkem MNO jakožto zadavatele zakázky. Výběr ráže tak byl konstruktérovi nadiktován. Nižší výkon střeliva ale zároveň umožnil zkonstruovat pistoli s dynamickým závěrem, a tedy výjimečně jednoduchou. Lze říci že v mezích požadavků, jež byly na zbraň při zadávání vývoje kladeny, konstrukce splnila očekávání a odvedla svou práci. Během šesti válečných let sice zastarala (náboj vz. 22 v druhé polovině 40. let již nebyl považován za vyhovující pro armádní účely), ale tento osud koneckonců stihl celou řadu předválečných zbraňových systémů - od ručních zbraní až po tanky, letouny a válečná plavidla.

AK-74

6. february 2011 at 18:42 Samopali
Vše začalo vývojem nové munice koncem 60.let 20.st. Výsledkem byl štíhlý projektil ráže 5,45 s kombinovaným ocelovým a olověným jádrem s počáteční úsťovou rychlostí z 415mm hlavně okolo 900m/s.
Jakmile byl náboj k dispozici a přijat sovětskou armádou, bylo rozhodnuto vytvořit novou řadu pěchotních zbraní pro tento náboj. Nejjednodušší cestou bylo adaptovat útočnou pušku AK-47 a lehký kulomet RPK ráže 7,62mm pro nový náboj. Hlavně proto, že nový náboj 5,45mm a původní 7,62 mají stejnou délku nábojnice i stejnou celkovou délku.
ImageImage

Princip automatiky zůstal stejný jako u AK-47. Odběr tlaku prachových plynů odebraných z hlavně tlačí na píst nosiče závorníku, ten se při zpětném pohybu otáčí,čímž dojde k jeho odemčení. Náboj tlačící zpětně otevře závěr a dochází k vyhození prázdné nábojnice. Zpětný pohyb stlačí pružinu a po dosažení zadní úvratě se vrací zpět a ze zásobníku vyjme nový náboj, který usadí do nábojové komory.
V závislosti na nastavení režimu se pak buď výstřel opakuje díky nezachycení úderníku,resp. kladívko bicího mechanizmu při plněsamočinné střelbě je zachyceno automatickou pojistkou, která ho opět uvolní až když je nosič závorniku plně v přední poloze a závorník je uzamčen či je pro spuštění úderníku nutné opět stlačit spoušť.


Základní verze malorážového Kalašnikova byla Sovětskou armádou formálně přijata pod názvem "5.45mm Avtomat Kalasnikova, obrazca 1974 goda (AK 74)".
Asi nejmarkantnější vzhledovou změnou od AK-47 je masivní plynový nástavec na konci hlavně, která výrazně snižuje zpětný ráz zbraně a redukuje zdvih zbraně při střelbě v automatickém režimu. Dále pak odlehčovací drážky na pažbě - na obou stranách. Pistolová rukojeť je vyrobená z plastu, obložení kolem hlavně a plynové trubice pak ze dřeva. Lisované ocelové zásobníky byly nahrazeny plastovými výrazné červeno-hnědé barvy.
Image


Výsadková verze byla označena AKS-74 a pevná pažba je nahrazena sklopnou. Ta je vyrobena z lisované ocele a na rozdíl od verze AKS-47 se nesklápí dolu ale nalevo.
Další verzí byla verze AKS-74U, kdy U = Ukratšeny(zkrácený). Zde byla původní 415mm hlaveň zkrázena na délku 210mm.
Tato varianta byla vyvinuta pro osádky vozidel, zbraň pro důstojníky (pistolím RA v 70-80.letech příliš "nefandila") a speciální jednotky - s dalším variabilním vybavením(viz obr.)
Image

AK-74 si zachovala všechny klady z AK-47 (snadná obsluha a údržba), bohuže ale i většinu nedostatků. Např. robusní páku přepínače režimu střelby. Stejně jako u AK-47 bylo možno nasadit tlumič (vyžaduje podzvukové střelivo) či podvěsný 40mm granátomet GP-25, GP-30, či optiku(přístroj PSO-1)
ImageImage
Připojit lze i IČ přístroj pro noční vidění(přístroje NSPU a NSPUM). - verze je označována jako AK-74N. Ve výzbroji RA se však vyskytuje spíše výjimečně.
V průběhu výroby došlo k vylepšením. Plastovo-dřevěné "obložení" bylo nahrazeno černým plastovým a červeno-hnědé zásobníky byly nahrazeny černými.

V průběhu 90.let pak došlo k dalším modifikacím - o nich více v článku: Modernizovaný Kalašnikov AK-101-108
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=887



AK-74 / AKS-74
Ráže: 5.45x39 mm
Váha: 3,1 kg (prázdná); 3,4 kg (s plným zásobníkem)
Délka 943 mm (AKS-74 se sklopenou pažbou - 690 mm)
Délka hlavně: 415 mm
Zásobník: 30 nábojů
Efectivní střelba: 500 m
Kadence: 600 - 650 ran/minuta

AKS-74U
Ráže: 5,45x39 mm
Délka: 735 mm (490 mm se sklopenou pažbou)
Délka hlavně: 210 mm
Zásobník: 30 nábojů
Váha bez nábojů: 2,71 kg
Efectivní střelba: do 200 m
Kadence: 650-735 ran/minuta



Dodatek: Specifika náboje 5.45x39mm -viz řez ZDE:

Image
Legenda:
A: plášť střely
B: ocelové jádro
C: dutina
D: olověná výplň
E: střelný prach


Ve předu je pod tenkým měděným pláštěm dutina vyplněná vzduchem a vzadu zakončení kuželem, aby za střelou nevznikalo vakuum.
Tato konstrukce má pak 2 hlavní ranivé efekty:

1) Při nárazu se špička zdeformuje a v cíli vytváří poškození známé u expanzního střeliva(viz obr níže)
2) Tato dvoujádrová konstrukce výrazně posouvá těžiště do zadní části střely, která se pak při nárazu do pevné překážky snadno destabilizuje. Destabilizovaná střela pak při průchodem tkáněmi neletí rovně ale převrací se, čímž se výrazně zvyšuje velikost střelného kanálu - z 5,45mm na několik centimetrů.

Ilustrační efekt expanzního střeliva na projektilu 40SW :
Image