Gewehr 41 (M)

6. února 2011 v 19:23 |  pušky
Trnitá německá cesta

Image

Ve dvacátých a třicátých letech 20. století celá řada vyspělých armád obracela svou pozornost k samonabíjecím nebo samočinným puškám, jejichž technický vývoj, započatý na přelomu století, významně posunula kupředu první světová válka. Zůstává poněkud s podivem, že průmyslově i vojensky rozvinuté Německo tomuto trendu značně dlouho jen nečinně přihlíželo. Skutečného důvodu tohoto postoje se dnes dobereme asi jen stěží, ale se vší pravděpodobností se jednalo o kombinaci více příčin.
Německo vyšlo z války jako poražená mocnost, země byla hospodářsky vyčerpaná, versailleská smlouva navíc drasticky omezila jak početní stav, tak i výzbroj Reichswehru, který měl do budoucna hrát v Evropě jen bezvýznamnou defenzivní úlohu. Vláda neměla finanční prostředky a německé zbrojovky pomýšlely spíše na odprodej nadbytečných výrobních kapacit do zahraničí, než na nový, nákladný vývoj s nejistým odbytem. K tomu lze přičíst fakt, že opakovačky systému Mauser 98, jež tvořily páteř výzbroje německé pěchoty, byly celkem právem (a to nejen v Německu samotném) považovány za špičkové zbraně. Tehdejší vojenská doktrína vnímala samonabíjecí pušky coby jakýsi doplněk výzbroje, určený ke zvýšení palebné síly pěchoty. Jenže Němci byli přesvědčeni, a budoucnost jim měla dát za pravdu, že hlavním zdrojem palebné síly pěší jednotky je kulomet, obsluhovaný pečlivě vycvičenými zkušenými vojáky a poddůstojníky. Buď jak buď, Reichswehr prostě nejevil zájem a prozatím se spokojil s poměrně pečlivým sledováním zahraničního vývoje a trendů.
Takže zatímco ve Francii, USA, Rusku a Československu už měli konstruktéři na konci 20. let celkem jasno, co se týče životaschopných konstrukcí vojenských samonabíjecích pušek, německý vývoj teprve vstával z mrtvých. A v polovině let třicátých, kdy se v SSSR soudruzi Simonov a Tokarev flekovali jako plavci při mariáši, kdo předloží ke zkouškám lepší samozarjadnuju vintovku, Česká zbrojovka předváděla po celém světě velmi vyspělé Holkovy pušky řady ZH, a ve Spojených státech Mr. Garand vychytával poslední mouchy na svém díle, jež mělo zanedlouho vstoupit do historie válečnictví jako US M1 Rifle, vojenští odborníci nyní již nacistického Německa stále ještě nevěděli, co mají od nové pušky očekávat. Prozatím pouze otestovali několik starších domácích (Heinemann, Vollmer) i zahraničních systémů a udělali si jasno v tom směru, že samonabíjecí puška nemá být doplňkovou zbraní, nýbrž novým základním vzorem pěchotní zbraně pro moderní dynamické vedení války. Hlavní konstrukční úskalí ale spočívalo v tom, že Waffenamt (Výzbrojní úřad) zásadně odmítal systémy používající k pohonu automatiky odběr plynů z vývrtu hlavně. Armádní specialisté se totiž obávali příliš velké ztráty výkonu. Z balistického hlediska je to, při použití náboje 8x57 IS, samozřejmě nesmysl. Ale vymlouvejte něco pruskému oficírovi, když si to vezme do hlavy…
Zbrojovka Mauser, osvědčený dodavatel vojenské výzbroje, předložila roku 1935 vojenské správě k posouzení svůj funkční vzorek G35, dílo konstruktérů Schweikleho a Altenburgera. Zbraň využívala k činnosti automatiky krátkého zpětného pohybu hlavně a Waffenamt celkem zaujala. U výrobce bylo objednáno 600 kusů pro vojskové zkoušky, jež však skončily fiaskem - při znečištění prachem a pískem puška selhávala.
Krátce poté se vynořil zajímavě konstrukčně a technologicky koncipovaný systém A115 firmy Carl Walther, se systémem odběru plynů z hlavně. Přes víceméně odmítavý postoj ji armáda připustila ke zkouškám. Problematickým uzlem se ukázal být dutý prstencový píst, jenž působil tolik potíží, že zkoušky byly roku 1938 zastaveny. Tato epizoda pouze utvrdila odpovědné představitele Waffenamtu v jejich přesvědčení, že ty ničemné kvéry s "dírou v hlavni" jsou dobré leda pro kočku.
To už byla válka za dveřmi a výzbrojní správa měla docela jiné starosti, i výrobci samotní byli více než vytíženi hromadnou produkcí již zavedených typů pušek, pistolí a kulometů. Teprve v roce 1940, po pádu Francie, Waffenamt opět vyzval německé zbrojovky k předložení nových modelů samonabíjecích pušek, přičemž svou výzvu doplnil výčtem požadavků, z nichž nejdůležitější byly následující:

- Hlaveň nesmí být k odběru plynů provrtána
- Na horní ploše pouzdra závěru se nesmějí při střelbě pohybovat žádné součásti
- Pro případ selhání automatiky musí být puška vybavena zařízením pro manuální opakování, fungujícím podobně jako u pušky K.98k.

Tyto požadavky samy o sobě vylučovaly aplikaci optimálních technických řešení a většinu konstruktérů odradily. Dvě zbrojovky se však přece jen rozhodly zkusit štěstí a předložily ke zkouškám své funkční vzorky. Jednalo se o firmy Carl Walther a Mauser Werke.
U Mauserů se na konstrukci vojenské samonabíjecí pušky pilně pracovalo i po odmítnutí pušky G35, takže konstrukční tým pod vedením ing. E. Altenburgera se mohl již v prosinci roku 1939 pochlubit několika perspektivními prototypy. Zástupce Waffenamtu nejvíce zaujal model S/42 D, jehož mírně upravené provedení bylo nakonec objednáno v počtu 5000 kusů. Během zkoušek puška obdržela označení Gewehr 41 (M), zkráceně G.41 (M), kde (M) značí výrobce - Mauser.
Puška G.41 (M) fungovala na principu odběru plynů na ústí hlavně. Tvůrci zbraně u ní aplikovali systém, jenž počátkem 20. století vynalezl dánský konstruktér Sjören H. Bang. Spalné plyny, unikající za střelou z hlavně, byly zachycovány kuželovým úsťovým nástavcem.

Image
Obr. 1 - Zařízení k odběru plynů na ústí hlavně

Samotný závěr pušky byl válcový, přímotažný. Aby mechanismus, v souladu s požadavky Waffenamtu, bylo možno ručně ovládat obdobně jako u pušky K.98k, doplnili jej konstruktéři svérázným zařízením v podobě kliky na dlouhém válcovém táhle, umístěné v zadní části pouzdra závěru. V klidové poloze klika vyčnívala vpravo, do funkční polohy se přemísťovala otočením o 90 stupňů nahoru. Pak bylo možno tahem vzad otevřít závěr. To skutečně připomínalo opakovací pušku.

Image
Obr. 2 - Puška G.41 (M) - pohled na závěrovou část

Zásobovací zařízení představovala pevná nábojová schránka s kapacitou 10 nábojů, situovaná v dolní části zbraně před lučíkem. Plnila se pomocí nábojových pásků k pušce Mauser 98. Konstrukce využívala některé součástky z pušky K.98k, jež představovala základní vzor ve výzbroji Wehrmacht. Jednalo se o botku pažby, hlavňové objímky, vytěrák a chránítko mušky. Samozřejmostí bylo použití shodného bodáku. Obdobné konstrukce jako u K.98k, avšak nikoliv totožné, bylo stavitelné hledí.
Služební předpis pro pušku G.41 (M) byl vydán koncem května 1941 pod číslem D 191/1, přestože zbrojovka Mauser dokázala do konce roku zkompletovat a předat pouhých 56 pušek. Zkoušky prováděné v režii Waffenamtu navíc odhalily množství technologických vad, svědčících o metalurgických potížích při výrobě. Opakovaně docházelo k deformaci nebo praskání součástí mechanismu, testované pušky v řadě případů vykazovaly velmi špatnou funkci. Poškozené a nefunkční zbraně byly odesílány zpět do továrny k opravě. Výroba objednaných 5000 kusů se neuvěřitelně vlekla, do ledna 1942 dokázala zbrojovka dodat pouze 1673 pušek, přičemž řadu dílů vyráběly subdodavatelské firmy. Vedení společnosti ovšem ujišťovalo Waffenamt, že zakázku splní nejpozději do dubna 1942. Vojenská správa tedy objednala u každé ze soutěžících zbrojovek (Mauser, Walther) dalších 5000 zbraní, jež měly pocházet již ze zavedené sériové výroby. V případě firmy Mauser byla ve hře navíc předběžná objednávka na celých 50 000 kusů, dodávky tohoto množství byly naplánovány až do března 1943. Takovýto rozsah dodávek by však znamenal pro Oberndorf nutnost zastavit naplno rozjetou produkci pušek K.98k - a to bylo ve válečné době zcela nemyslitelné. K dovršení všeho se ukázalo, že v porovnání obou konkurenčních typů si lépe vede puška firmy Walther, přestože nesplňovala hned dvě ze tří základních technických podmínek zadání. Navíc (a právě díky tomu) byla puška G.41 (W) (= Walther) jednodušší, technologičtější a levnější. U Mauserů tedy alespoň urychleně hledali cesty, jak aplikovat lisování a svařování na co nejvyšší počet součástí zbraně. De facto se to však podařilo jen u základny nábojové schránky, tvořící jeden celek s lučíkem. Subdodavatelem této součásti se stala firma Diana Werke z Raststattu, jinak známý výrobce vzduchovek. Určité množství pušek G.41 (M) bylo kromě toho pokusně opatřeno pažbou z vrstveného laminovaného dřeva namísto masivního ořechu. Také se celkově podařilo zvýšit kvalitu a spolehlivost pušek.

Popis konstrukce a ovládání

Puška G.41 (M) je samonabíjecí zbraň ráže 8x57 IS (7,92x57), fungující na principu odběru spalných plynů na ústí hlavně. Spalné plyny, unikající za střelou z vývrtu hlavně, jsou zachycovány kuželovým úsťovým nástavcem. Německý název tohoto zařízení zní "Gasdüse", v české terminologii by se nejspíše jednalo o "zesilovač zpětného rázu". Takto vzniklý tlak posunuje dozadu válcový dutý píst, navlečený na hlavni. Jeho pohyb se prostřednictvím dlouhého táhla o příčném profilu výseče mezikruží, uloženého ve dvou prstencových objímkách, přenáší na odpruženou opěrku, rovněž navlečenou na hlavni. Ta je spojena se dvěma symetrickými táhly, jež obkračují po obou stranách nábojiště a ovládají pohyb nosiče závorníku.
Závěr pušky je válcový, přímotažné konstrukce, se dvěma symetrickými uzamykacími ozuby v přední části. Skládá se z otočného závorníku s uzamykací hlavou, a z nosiče závorníku hranolového tvaru, jehož bočními plochami je závěr veden. Celek je uložen v pouzdře, do něhož je vpředu zašroubována hlaveň. Ruční ovládání závěru je řešeno pomocí otočné kliky, pohybující válcovým táhlem uloženým v pouzdře závěru rovnoběžně se závěrem, avšak pod osou hlavně. V dutině táhla je uložena předsuvná pružina závěru, jejíž přední konec se opírá o suvný jezdec, do jehož výstupku je zaklesnut nosič závorníku. Klika závěru se při střelbě nepohybuje. Závěr je vybaven střeleckou pohotovostí, jež po vystřelení posledního náboje z nábojové schránky zachytí závěr v otevřené poloze. Páčka střelecké pohotovosti se nachází na pravém boku pouzdra závěru, přibližně nad přední úponou lučíku.
Uchycení ponosového řemene rovněž odpovídá pušce K.98k. Přední úchyt řemene (poutko) je integrální součástí dolní hlavňové objímky, zadní úchyt má podobu průvleku v hlavišti pažby.
Puška je opatřena pevnou, dvouřadou nábojovou schránkou o kapacitě 10 nábojů. Plní se prostřednictvím nábojových pásků pro pušku K.98k, k naplnění schránky je tedy třeba dvou pásků po pěti nábojích. Drážky pro nábojový pásek jsou vytvořeny v horní části pouzdra závěru, na zadním okraji výhozního okénka. Otevřená mechanická mířidla představuje pevná muška v tunelovém chránítku a sektorové hledí se stavítkem. Hlední vzdálenost je nastavitelná v rozsahu 100 - 1200 metrů. Páčková pojistka umístěná v příčném výřezu na horní ploše krytu pouzdra závěru, má dvě polohy: doleva odjištěno, doprava zajištěno. V zajištěné poloze pojistka současně blokuje pohyb závěru.

Obsluha zbraně tedy vypadá následovně: střelec uchopí kliku závěru a otočí ji směrem nahoru (proti směru hodinových ručiček). Poté tahem vzad odemkne a otevře závěr. Nasadí nábojový pásek do drážek na horní straně pouzdra závěru a tlakem na horní náboj vtlačí pět nábojů do nábojové schránky. Prázdný pásek vytáhne a zahodí. Jelikož schránka má kapacitu deset nábojů, pro nabití plné kapacity je třeba dvou pásků (2x5 nábojů). Poté uchopí kliku závěru, zatlačí ji dopředu a otočí směrem dolů. Během ručního otvírání a zavírání není závěr pod tlakem předsuvné pružiny, manipulace je tedy velmi snadná. Puška je nyní nabita a připravena ke střelbě. Střelec uchopí krk pažby a po zamíření na cíl stiskem spouště vystřelí.

Image
Obr. 3 - Plnění nábojové schránky

Jakmile střela opustí hlaveň, za ní vytékající spalné plyny o vysokém tlaku jsou částečně zachyceny a obráceny v kuželovém úsťovém nástavci. Vzniklý tlak posune dozadu píst, jehož pohyb se přenese na soustavu táhel ovládající nosič závorníku. Ten se začne pohybovat dozadu, zatímco závorník v této fázi odemykání stojí na místě a pouze se otáčí. Po překonání podkluzu se, vlivem vzájemným působení spirálových výstupků na těle závorníku a drážek v dutině nosiče, závorník pootočí natolik, že uzamykací ozuby na hlavě závorníku vyjdou z drážek v zadní části hlavně. Závěr je odemčen a vlivem zpětného rázu se pohybuje dozadu. Po dosažení zadní úvrati se závěr zastaví a předsuvná pružina jej začne odsunovat zpět dopředu, přičemž přímoběžný úderník je zachycen v napnuté poloze ozubem spoušťové páky. Během dopředného pohybu nabere z nábojové schránky další náboj a zasune jej do komory. V poslední fázi předkluzu závorník dosáhne přední úvrati, zatímco jeho nosič se stále ještě pohybuje dopředu a prostřednictvím tvarových ploch otáčí závorníkem. Uzamykací ozuby zapadnou do příslušných drážek, závěr je uzamčen, bící ústrojí napnuté a puška připravena k dalšímu výstřelu.
Po vystřelení posledního náboje z nábojové schránky podavač zvedne záchyt střelecké pohotovosti a závěr je zachycen v otevřené poloze. Střelci se tak dostane upozornění, že došlo střelivo, a puška je současně připravena k nabíjení. Po naplnění nábojové schránky střelec stiskne páčku střelecké pohotovosti, závěr, který se nachází pod tlakem předsuvné pružiny, se ihned uzavře a uzamkne (přičemž dojde k zasunutí náboje do komory), a zbraň je připravena ke střelbě.

Základní takticko-technická data:

Ráže: 7,92x57
Celková délka: 1175 mm
Délka hlavně: 566 mm
Hmotnost (bez nábojů): 5,02 kg
Kapacita nábojové schránky: 10 nábojů

Rozborka zbraně

Rozborku pušky G.41 (M) je možno v zásadě rozdělit na dvě části: rozborku závěrového systému a rozborku pohonu automatiky. Oč je první část snazší, o to je druhá náročnější.
Rozborka závěrového systému začíná manuálním otevřením závěru a kontrolou nábojové komory. Nábojovou schránku nelze jednoduše odejmout ani nemá pohyblivé vývodky, jsou-li tedy ve schránce náboje, nezbývá než je odstranit ručním opakováním. Jakmile jsou schránka i nábojová komora prázdné, je třeba zavřít závěr, stisknutím spouště vypustit úderník a pomocí dvou stiskátek na bocích krytu pouzdra závěru za výhozním okénkem uvolnit kryt pouzdra. Odklopí se zcela jednoduše směrem nahoru a dozadu.

Image
Obr. 4 - Otevřený kryt pouzdra závěru

Poté se otočí klika závěru nahoru, závěr se odsune do krajní zadní polohy a směrem nahoru jej lze vyjmout z pouzdra. Vyjmutím závěru se současně uvolní táhlo kliky závěru, které se vytáhne směrem dozadu.

Image
Obr. 5 - Vyjímání závěru


Image
Obr. 6 - Vyjímání táhla kliky závěru

Předsuvná pružina závěru, uložená v dutině táhla, se při běžné rozborce nevyjímá. Částečným vytlačením tvarovaného příčného čepu v zadní části závěru lze oddělit hlavu úderníku a ze závorníku sejmout jeho nosič. Opětovným nasazením hlavy úderníku a otočením se uvolní opěrka pružiny úderníku. Poté je možno z dutiny nosiče závorníku vytáhnout směrem vzad pružinu i samotný úderník. Sborka závěru probíhá v opačném pořadí.

Image
Obr. 7 - Závěr rozložený na základní části

Rozborka pohonu automatiky začíná odšroubováním úsťového nástavce. K tomu je třeba pomocí vhodného nástroje (např. hrotem střely ostrého nebo školního náboje) zatlačit odpružený pojistný čep, uložený zpředu horizontálně v nosiči mušky, podobně jako u samopalu vz. 58. Jakmile je sejmut úsťový nástavec, lze s hlavně stáhnout plynový válec s nosičem mušky i dutý válcový píst, navlečený na hlavni.

Image
Obr. 8 - Demontované zařízení k odběru plynů: dole ústí hlavně, nahoře (zleva doprava) úsťový nástavec, plynový válec a plynový píst

Další fází rozborky je sejmutí nadpažbí. K tomu je nutno nejprve stlačit pojistné pero na pravém boku předpažbí a obě hlavňové objímky stáhnout směrem dopředu. Sejmutím nadpažbí se zpřístupní odpružená opěrka a přední část obou symetrických táhel, ovládajících nosič závorníku.

Image
Obr. 9 - Sejmuté nadpažbí, pohled na opěrku ovládacích táhel nosiče závorníku

K úplné rozborce mechanismu pohonu automatiky je třeba vyjmout systém zbraně z pažby. To se provádí vyšroubováním dvou šroubů na spodní straně pažby, před nábojovou schránkou a za lučíkem spouště. Každý z nich je navíc zajištěn proti uvolnění pojistným šroubkem.

Image
Obr. 10 - Demontovaná základna lučíku s nábojovou schránkou, vlevo nahoře podavač s pružinou

Po vyjmutí šroubů lze odejmout základnu nábojové schránky s lučíkem spouště a jsou-li sejmuty hlavňové objímky, je možno celý systém včetně pouzdra závěru vyjmout z pažby směrem nahoru. Jakmile je systém venku z pažby, můžeme vytáhnout směrem dopředu z prstencových vodítek táhlo pohonu automatiky. Zpřístupní se také spodní část pohyblivé opěrky s její vratnou pružinou, které však nelze v polních podmínkách vyjmout. Sborka opět probíhá v opačném pořadí. Možnost nesprávné montáže je celkem vyloučena, ale celý proces rozhodně není bez úskalí, a hrozí nebezpečí ztráty drobných součástí. Selháním automatiky není puška vyřazena z činnosti, ale změní se v opakovačku. Totéž nastane v případě prasknutí vratné pružiny opěrky táhel nosiče závorníku, jejíž výměnu musí provádět zbrojíř.
U systému vyjmutého z pažby je celkem dobrý přístup ke spoušťovému a bicímu ústrojí. To se však skládá z množství drobných, choulostivých součástek, čepů a pružin, takže jeho rozebírání nelze doporučit nikomu jinému než zkušenému zbrojíři, vybavenému dílnou a příslušným nářadím. Dobový služební předpis vojákům podobné pokusy výslovně zakazoval.

Image
Obr. 11 - G.41 (M) rozebraná k čištění:

1 - pažba
2 - nadpažbí
3 - hlaveň
4 - úsťový nástavec
5 - plynový válec
6 - plynový píst
7 - klika závěru s táhlem
8 - hlavňové objímky
9 - pero hlavňových objímek
10 - táhlo plynového pístu
11 - opěrka táhel nosiče závorníku
12 - levé táhlo nosiče závorníku
13 - vratná pružina pohonu automatiky
14 - stavitelné hledí
15 - základna lučíku
16 - nábojová schránka
17 - podavač s pružinou
18 - šrouby základny lučíku
19 - závěr
20 - kryt pouzdra závěru
21 - páčka pojistky
22 - spoušť
23 - záchyt bodáku
24 - vytěrák


Image
Obr. 12 - detailní pohled na spoušťový mechanismus


Číslování a značení

Pušky typu G.41 (M), které jsem měl možnost vidět, měly tří- až pětimístné, výhradně numerické číslování (bez přídavného písmene). Číslování tedy pravděpodobně začalo od jedničky a pokračovalo se kontinuálně vzestupnou řadou. Nejnižší mnou zaregistrované číslo bylo 395, nejvyšší pak 12212. Zbraň s nejvyšším číslem má již lučík spouště vyráběný lisováním, k zavedení této technologické změny tedy došlo před dosažením uvedeného výrobního čísla.
Základní výrobní číslo zbraně je raženo na levém boku pouzdra závěru. Kromě toho jsou číslovány takřka všechny důležité součásti zbraně: závorník a jeho nosič, úderník, nábojová schránka, hlaveň, kryt pouzdra závěru, základna kliky závěru atd.
Všechny známé pušky tohoto typu jsou značeny na horní ploše nábojové komory (před výhozním okénkem) nápisem G.41 (M), provedeným patrně pantografickou frézkou. Nad ním se nachází otisk raznice přejímacího důstojníka Waffenamtu, ve všech případech s číslem 135, což značí, že byly kontrolovány a přejímány ve zbrojovce Mauser Werke v Oberndorfu. Stejný otisk raznice najdeme na boku pouzdra závěru za výrobním číslem, zatímco před tímto číslem (vlevo od něj) je vyražen symbol označující státní (armádní) majetek - stylizovaná říšská orlice se svastikou. Přejímací značka Waffenamtu se dále opakuje nad výrobním číslem na zadní ploše krytu pouzdra, na základně lučíku, dnu nábojové schránky a na spodku krku pažby. Na různých exemplářích pušek byla použita buď raznice v podobě orlice/WaA/135, nebo pouze orlice/135, což není u německého výzbrojního materiálu z doby 2. světové války obecně nijak výjimečné. Obě raznice pochopitelně patřily témuž přejímacímu důstojníkovi.

Image
Obr. 13 - detail modelového označení a otisku přejímací raznice

Další osudy

Ačkoliv se s náběhem sériové produkce podařilo odstranit většinu technických problémů daných technologií výroby a G.41 (M) se stala způsobilou pro polní službu, u vojáků si oblibu nezískala. Mnoho dalších jejích nectností totiž vyplývalo ze samotné konstrukce zbraně a nebylo je možno vyřešit bez drastických konstrukčních úprav. Puška se ukázala především neúměrně složitá, a to i pro relativně vzdělaného a kvalitně vycvičeného německého vojáka. Obsluha byla zbytečně komplikovaná, celá zbraň připadala vojákům nadměrně dlouhá, s vysokou hmotností, a navíc díky složitému systému odběru plynů těžká na ústí, což ztěžovalo rychlé míření na pohyblivé cíle. Jak vyplývá z předchozích odstavců, rozborka a údržba pohonu automatiky byla poměrně pracnou a složitou záležitostí - a je-li něco pracné a složité, má průměrný voják tendenci vyhýbat se tomu, jak jen může. To vedlo k častým závadám a poruchám systému.
A aby toho nebylo dost, nasazení na frontě ukázalo, že systém odběru spalných plynů pomocí úsťového nástavce způsobuje enormně rychlé vypalování ústí hlavně. Jak ví každý průměrně zkušený střelec, na stavu ústí hlavně bezprostředně závisí přesnost střelby a rozptyl zásahů. Takže jinak relativně málo opotřebené pušky G.41 (M) velmi brzy, jednoduše řečeno, střílely za roh. Problém byl přitom dán samotnou koncepcí systému (jež ovšem přímo vyplývala z požadavků Waffenamtu), a náprava tudíž neexistovala. Konkurenční puška G.41 (W) firmy Carl Walther sice používala podobný systém odběru plynů, ovšem paradoxně právě díky faktu, že se její tvůrci nesnažili do puntíku dodržet technické podmínky zadání, se ukázala jako spolehlivější, snáze ovladatelná a mnohem vhodnější pro velkosériovou výrobu. Málo zmiňovanou, avšak výraznou slabinou pušky G.41 (M) totiž bylo její přepečlivé zpracování. Většina součástek vznikala třískovým obráběním, výroba tedy byla pracná, časově náročná a stála ohromné peníze. Plošné zavedení podobné zbraně do výzbroje by se ve válečných podmínkách nutně stalo noční můrou každého výzbrojního důstojníka.
Němečtí vojáci na východní frontě logicky srovnávali své vlastní samonabíjecí pušky s kořistními ruskými SVT-38 a SVT-40, u nichž obdivovali především jejich jednoduchost, snadnou ovladatelnost a spolehlivost. Není divu, že G.41 (M) v tomto srovnání propadla. Pušky, dodané původně k bojovým útvarům, proto záhy skončily u různých druhosledových, výcvikových a strážních jednotek.

Image
Obr. 14 - Puška SVT-40

Kritický postoj a námitky frontových vojáků nakonec musel akceptovat i Waffenamt, který rozhodl ve prospěch konkurence a do výzbroje Wehrmachtu byla přijata puška firmy Walther, přestože byl současně nařízen její další vývoj. Zbrojovka Mauser ale pokračovala až do března 1943 v kompletaci těchto zbraní ze skladových součástek. Ještě roku 1943 byly pušky G.41 (M) ve výzbroji německých jednotek v Itálii, a likvidace výrobního zařízení byla nařízena až v létě 1944.
Celkem bylo vyrobeno kolem 15 000 pušek G.41 (M), což v objemu válečné zbrojní produkce představuje onu příslovečnou kapku v moři. Několik funkčních vzorků bylo upraveno pro použití odnímatelných zásobníků se zvýšenou kapacitou (odvozených od zásobníků lehkého kulometu MG.13), vyskytla se i varianta pušky určená pro odstřelovače, se zaměřovacím dalekohledem typu ZF 40. Žádné z těchto provedení se ale nedostalo do sériové výroby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama