Únor 2011

Co je nejsilnější ruční zbraň na světě

26. února 2011 v 16:29 Gun otázky
A,Magnum
B,Smith Wesson 500
C,Desert Eagle

Co je Magnum 357?

24. února 2011 v 21:16 Gun otázky
A,revolver
B,samonabíjecí pistole
C,samopal

Steyr Aug

11. února 2011 v 7:55 Samopali
Stručný popis a historie vzniku zbraně
Útočná puška Steyr AUG (Armee Universal Gewehr - armádní univerzální puška) byla první zbraň svého druhu, která měla konstrukci bull - pup (závěr je posunut co nejvíce vzad, aby se zmenšila celková délka při zachování Steyr AUG .223 Rem.potřebné délky hlavně), a u které se ve velké míře využilo pevných plastů. Vzhledem ke své vysoké ceně se ze začátku výroby puška těšila jen skromnému zájmu zahraničních ozbrojených složek, časem ji však do výzbroje zařadilo mnoho armád a policejních oddílů v mnoha zemích...
Společnost Steyr nese své jméno podle malého rakouského města, kde sídlí, a výrobě zbraní se věnuje od roku 1831. V roce 1987 vznikl trust Steyr - Daimler - Puch, který se dnes zabývá především výrobou opakovacích loveckých i vojenských zbraní a právě modelů série AUG, díky nímž se zbrojovka prosadila.
 Definitivní podoba zbraně byla představena v roce 1972, puška se však začala vyrábět až roku 1977 a to pouze pro rakouskou armádu. Zbraně vznikaly ve spolupráci firem Steyr a Swarovski Optik a byly do výzbroje rakouské armády přijaty pod označením StG 77 (SturmGewehr - útočná puška). V 80. letech se stala zbraň velmi populární, objednaly si ji např. armády Saúdské Arábie, Ománu, Austrálie, Nového Zélandu, Malajsie, Lucemburska atd.

Výborná konstrukce
Puška se stala oblíbenou především pro svou obrovskou modulárnost - skládá se totiž pouze ze 6 základních Průřez zbranídílů (hlaveň, bicí a spoušťové ústrojí, závěr, pouzdro závěru, optika a zásobník) a lze ji velmi rychle přestavět např. na kompaktní samopal nebo karabinu ráže 9 mm. Hlaveň je kována z vysoce kvalitní oceli, udávaná životnost je přibližně 15.000 výstřelů. Základem zbraně je pouzdro závěru. Na jeho horní straně jsou dvě podpory pro montáž transportní rukojeti s vestavěným optickým zaměřovačem s 1,5násobným zvětšením. Plast je zesílen skleněnými vlákny Zytel. Na obrázku vlevo lze vidět bicí a spoušťové ústrojí, které je u zbraní konstrukce bull - pup umístěno vždy za spouští. Tím se dosáhne co nejmenší možné délky zbraně při zachování potřebné délky hlavně. Zajímavým konstručním rysem pušky je také výhozné okénko po obou stranách zbraně. Směr vyhazování nábojnic doprava (u praváků) nebo doleva (u leváků) se volí přemístěním záslepky na nepoužívané okénko a pootočením závorníku, který nese vytahovač a vyhazovač. Spoušť zbraně je chráněna rozměrným lučíkem, který sahá až ke spodní části pistolové rukojeti. Součástí hlavně je také sklopná rukojeť, která usnadňuje manipulaci s hlavní při demontáži a výměně. Rukojeť lze sklopit v několika polohách, případně souběžně s hlavní. Hlaveň může mít délku 350 - 620 mm, s nejdelší hlavní už lze hovořit o kvalitní odstřelovačské pušce. Transportní rukojeť s dalekohledem lze odejmout a místo ní zde umístit jinou optiku nebo kolimátor.

Technické parametry
Zbraň se vyrábí v několika verzích. Většina z nich používá standartní puškové náboje NATO ráže 5,56 x 45 mm (první rozměr určuje průměr střely a druhý délku nábojnice), v USA pod označením .223 Remington. Úsťová energie náboje se standartní střelou je asi 1700 - 1900 J, úsťová rychlost 915 m/s. Při lehkém stisknutí spouště střílí zbraň jednotlivými ranami, při delším stisku dávkami a to kadencí až 850 ran/min. Puška funguje jako drtivá většina ostatních automatických zbraní na principu odběru
prachových plynů z hlavně a střílí z uzamčeného závěru, čímž dosahuje velmi dobré přesnosti i na vzdálenost 300 metrů, která se považuje za hranici účinného mířeného dostřelu. Ke zbrani se dodává zásobník o kapacitě 30 resp. 42 nábojů, vyrobený z kvalitních průhledných plastů. Díky tomu lze přesně kontolovat stav střeliva a předejít tak jeho nečekanému nedostatku. Cena pušky je poměrně vysoká a lze o ni jen spekulovat, protože se na civilním trhu samozřejmě neprodává. Lze ji ale počítat v řádu několika tisíc USD.
  

Specialní odstřelovací puška VSS - Vintorez Jdi na stránku 1, 2 Další

8. února 2011 v 14:53 pušky odstřelovačky
Počátkem 80-tých let započal vývoj bezhlučné automatické pušky pro potřeby SpetsNaz, KGB a MVD. Tohoto úkolu se ujali v Ústředním vědecko-výzkumním ústavu přesného strojírenství (ЦНИИ Точного Машиностроения) v Klimovsku pod vedením konstruktéra Petra Sedjukova. Tak vznikla tato vynikající automaticka puška.


ImageImage


Z Vintorezu se vyvinula AS - Val, od které se odlišuje jenom použitím pevné pažby a optických mířidel.
Souběžně se zbraní se vyvíjelo i střelivo. Podle požadavku nové střelivo mělo probíjet prostředky osobní ochrany a muselo být podzvukové. To vedlo k vývoji nábojů SP-5 a SP-6.

ImageImage



Funkce:
Automatika využívá impulsu prachových plynů odebraných z vývrtu hlavně.
V okamžiku, když střela mine plynový kanálek, prachové plyny vniknou do plynovího válce který je umístěn nad hlavní. Plyny udělí pístu impuls, který se přenese na nosič závorníku. Nosič závorníku po překonání určité vzdálenosti pootočí rotačním závorníkem, vytáhne a vyhodí prázdnou nabojnici, natáhne bicí mechanizmus. Při pohybu zpět zasune a uzamkne nový náboj do nábojové komory.

Konstrukce:
Jedná se o přesnou automatickou pušku s integrovaným tlumičem hluku, umožňující střelbu jednotlivými ranami nebo dávkami. Vzhledově i konstrukčně je velmi podobná řadě AK až na uvedené odlišnosti.
pouzdro závěru je vyrobené z lisovaného plechu podobně jako zbraně řady AK.

Image
Rozborka začíná stejně - stisknutím zadní opěrky vratné pružiny a sundání horního pouzdra závěru z lisovaného plechu.
V přední části je do vložky pouzdra nalisovaná 200mm dlouhá
hlaveň . V přední části hlavně jsou v drážkách otvory, které slouží k odvádění části spalných plynů z hlavně do zadní části tlumiče.
Tyto otvory pravděpodobně napomahají střelivu udržet podzvukovou rychlost a zároveň spomalují rychlost plynů proudicích z ústí při výstřelu.
Tlumič je odnímatelný komorového typu, ale střelba bez něj je zakázaná výrobcem. Zhruba v polovině hlavně se odvádí plyny pro pohyb pístu. Píst je pevně spojen s nosičem závorníku. Závorník je do vložky, která je třískově obráběná, uzamčen šesti ozuby.
Na závorníku se nachází vytahovač a nesený vyhazovač.

Bicí mechanizmus je na rozdíl od řady AK (kladívkový) složen s přímoběžného
úderníku a bicí pružiny.
Bicí pružina je navlečena na vodítku, které se jedním koncem opírá o dno v dutině úderníku a druhým koncem o opěrku vratné pružiny.
Díky použití přímoběžného úderníku se musel změnit i spoušťový mechanizmus.

Přeřaďovač, na rozdíl od typického "Kalašnikovského" už není součástí pojistky, ale je ve formě šoupátka je umístěn za spouští. Při posunutí do prava střílí v
samočinném (automatickém) a doleva samonabíjecím (jednotlivé rány) režimu.
Velké rameno pojistky sice zůstalo, ale kryje už jenom část výhozného okna a má jen dvě polohy:
zajištěno - odjištěno.

Puška používa plastové dvouřadové schránkové(s dvouřadovým vyůstěním) zásobniky s kapacitou 10 a 20 nabojů 9x39.
Záchyt zásobníku, stejného typu jako u Kalašnikova se nachází vpředu pod lučíkem.

Pro upevnění mířidel používa VSS Vintorez
stranovou montáž upevněnou
na liště na levé straně pouzdra. Puška je standartně vybavená "denním" optickým zaměřovačem PSO-1 (ПСО-1) se čtyřnasobným zvětšením a se záměrnou osnovou pro náboj 9x39.
Pro střelbu v noci se používají zaměřovače s 3,5násobným zvětšením NSPUM (НСПУМ) nebo NSPU-3 (НСПУ-3).
Na tlumiči hluku jsou uchycená pevná mířidla složená v přední části s muškou a v zadní s hledí. I když je hledí nastavitelné až do 400 metrů, tak je použití mechanických mířidel spíš záložní.
Ve dne střílí na vzdálenost cca 400 metrů a v noci do 300 metrů.

Předpažbí a nadpažbí je plastové z jednoho kusu.
Pažba je dřevěná, rámového typu s plastovou botkou. Po stisku
tlačítka, které je na hřbetu pažby jí lze jednoduše
sejmout.

Zbraň se dá jednoduše rozebrat na jednotlivé bloky a uložit do kufříku o rozměrech 450х370х140 mm.

Image Image

Munice:
Pro VSS Vintorez bylo potřeba vyvinout specielní střelivo protože standartni vojenské podzvukové střelivo je použitelné jen na krátkou vzdálenost a s malou průbojností.
Nové střelivo mělo na vzdálenost 400 metrů zasahovat lehce chráněné cíle při podzvukové rychlosti.
Za základ tohoto střeliva posloužila nábojnice z asi nejpožívanějšího náboje 7,62x39 vzor 43 se zvětšeným krčkem pro 9mm projektil. Do výroby byli zavedeny dva typy náboje 9x39 a to SP-5 (СП-5) celoplášť s olověným jádrem a SP-6 (СП-6) průbojný s jádrem z wolframu. Hmotnost projektilu SP-5 je 16,8 gramů a SP-6 je 16 gramů. Náboje mají celkovou délku 56mm a hmotnost 23 gramů. Úsťová rychlost obou projektilů je 280 m/s.
Projektil SP-5 je vhodňejší pro přesnou podzvukovou střelbu na vzdálenost 300-400 metrů. A SP-6 je vhodnější proti chráněným cílům. Na 200 metrů probíjí 6mm ocelovou desku, 30 vrstev kevlaru nebo 2,8mm titanový plát a na 500 metrů 2mm ocelovou desku. Ze vzdálenosti 300-400 metrů probíjí standartní vojenské neprůstřelné vesty.
Koncem 90-tých let vznikl náboj PAB-9, který byl levnější variantou SP-6. Díky nevelké přesnosti střelby a rychlejšímu opotřebeni hlavně se tento náboj přestal vyrábět.



ImageImage






TTD:
Ráže: 9x39 (SP-5, SP-6)
Délka: 894mm
Délka hlavně: 200mm
Hmotnost s prázdným zásobníkem: 2,6 kg
Hmotnost s PSO-1: 3,41 kg
Hmotnost s NSPU-3: 5,8 kg
Kapacita zásobníku: 10 nebo 20 nábojů
Teoretická kadence: 800-900 ran za minutu



ImageImage

Modernizovaný Kalašnikov AK- 101 – 108

8. února 2011 v 14:51 Samopali
Tato "nová generace" Kalašnikovů vychází desingově z typů AK 47/74, jsou vylepšené o některé detaily a určené na export pro světový zbrojní trh.
Jednotlivé typy se od sebe odlišují hlavně užitým kalibrem,délkou hlavně,případně dalšími doplňky. Všechny jsou kromě polohy jednotlivé rány a "neomezená" dávka(30) nově vybaveny mechanismem,umožňující dvouranou dávku. Standardní je zásobník s kapacitou 30 nábojů.

Takže k jednotlivým typům:

AK-101

Kalibr, mm: 5.56x45 (5.56mm NATO); 7.62x39; 5.45x39
Princip: odběr plynů
Délka, mm: celkově: 943; se skl.pažbou 700
Délka hlavně, mm: 415
Mířený dostřel,m: 1000
Váha, kg: 3,4
Kadence, ran/min: 600

AK-102, AK-104, AK-105

Kalibr, mm: 5.56x45 (5.56mm NATO); 7.62x39; 5.45x39
Princip: odběr plynů
Délka, mm: celkově: 824; se skl.pažbou 586
Délka hlavně, mm: 314
Mířený dostřel,m: 1000
Váha, kg: 3,0
Kadence, ran/min: 600

AK-103

Kalibr, mm: 7.62x39;
Princip: odběr plynů
Délka, mm: celkově: 824; se skl.pažbou 586
Délka hlavně, mm: 314
Mířený dostřel,m: 1000
Váha, kg: 3,4
Kadence, ran/min: 600

AK-107, AK-108

Kalibr, mm: 5.56x45 (5.56mm NATO u AK108)
Princip: odběr plynů
Délka, mm: celkově: 943; se skl.pažbou 700
Délka hlavně, mm: 415
Mířený dostřel,m: 1000
Váha, kg: 3,0 bez zásobníku
Kadence, ran/min: 850 (900 u AK108)

Exportně jsou tyto zbraně stále úspěšné. Nakupují je mimo jiné Indie,Indonésie a další.


AK-101 a AK-102
ImageImage

AK-105 a AK-107
ImageImage

Samohybná houfnice 2S19 – MSTA-S

8. února 2011 v 14:50 Houfnice
Moderní ruská samohybná houfnice (známá rovněž pod označením MSTA-S) ráže 152 mm byla vyvinuta v druhé polovině 80. let jako náhrada samohybných kanonových houfnic 2S3 a 2S5. Je charakteristická rozměrnou otočnou věží, která zasahuje nad značnou část podvozku tanku T-80. Ve věži je lafetována upravená verze tažené kanonové houfnice 2A65 (MSTA-B) s hlavní dlouhou 47 ráží. Je však opatřena automatickým nabíjecím zařízením, které umožňuje střílet rychlostí až 8 ran/min. K dispozice je 50 kusů tříštivé munice,včetně laserem naváděné munice Krasnopol-M s doletem 3-20km.Dále se používají střely zápalné,osvětlovací,zadýmovaní a taktické nukleární. Náměr zbraně je možný v rozsahu -4° až +68°, odměr je kruhový. Pomocná energetická jednotka zajišťuje veškeré funkce zbraně i při vypnutém hlavním motoru a to i v extrémně chladných podmínkách. Doplňkovou výzbroj tvoří 12.7-mm kulomet NSVT a 6 zadýmovacích granátometů.
Vylepšená verze 2S19M má nový automatizovaný systém řízení palby. Pro export navržené provedení 2S19M1 má kanonovou houfnici v ráži 155 mm a s hlavní dlouhou 52 ráží. Maximální dostřel se standardní municí je 30 km.
Do výzbroje Ruské armády byla zavedena v r.1989 a byla též bojově nasazena v Čečensku.

Základní TTD typu 2S19
Země původu: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rusko
Posádka: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4
Bojová hmotnost: . . . . . . . . . . . . . . . 42 000 kg
Výkon motoru: . . . . . . . . . . . . . . . . . . .574 kW
Délka s kanonem: . . . . . . . . . . . . . . . . . 11,9 m
Šířka: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3,4 m
Výška: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3,0 m
Max. dostřel: . . . . . . . . . . . . . . .24,7 km/30 km
Rychlost palby: . . . . . . . . . . . . . . . . 6 ran/min.
Max. rychlost na komunikaci: . . . . . . . 60 km/h
Dojezd na komunikaci: . . . . . . . . . . . . . 480 km

ImageImage

Image

Ruská odstřelovačka V 94

8. února 2011 v 14:49 pušky odstřelovačky
Velkorážná smonabíjecí odstřelovačka V 94. Je výrobkem KBK Tula. Je pokračovatelkou SVD,jejiž kalibr 7.62 již pro plnění nekterých úkolů v Rudé armadě přestal být dostačující.
dalekohled PSO -1 zvětšení 4x


Ráže: 12.7mm
Náboj: 12.7 x 108
Váha: 11.7kg
Delka: 1700mm(1100 sklp.opěra)
Úsťová rychlost: 900m/s
Rychlost střelby: 15-20 min
Zásobník: 5ran
Mířený dostřel: 2000m

ImageImage


Image

Ruská odstřelovačská puška VSSK 12.7mm Vychlop

8. února 2011 v 14:46 pušky odstřelovačky
12.7mm VSSK (Vintovka Snayperskaya Spetsialnaya Krupnokalibernaya - Puška Odstřelovačská Speciální Velkorážná) - tichá odstřelovačská puška je nejnovější z produktů slavné konstrukční kanceláře KBP. Byla vyvinuta na zvláštní žádost FSB (Federální služba bezpečnosti - následník KGB) koncem roku 2002. Širší veřejnosti pak byla představena na podzim 2005, během výstavy zbraní INTERPOLITEX v Moskvě.
Pušku využívají speciální složky FSB, zaměřené na protiteroristickou a protikriminální činnost. Údaje k této zbrani jsou stále kusé a pocházejí z letáků dodávaných výrobcem.

Image

VSSK 12.7mm Vychlop je určena pro zvláštní operace, kde je požadována možnost tiché střelby o daleko vyšší průraznosti, než u 9mm pušky VSS. Typickým příkladem jsou auta, teroristé v neprůstřelných vestách, či osoby,skrývající se za silnou překážkou (např.nákladní automobil či zeď)
Základem je nově zkonstruovaný náboj 12.7mm se zeslabenou výmetnou náplní, která udělí střele počáteční rychlost 290m/s. Přesný rozměr nábojnice zatím není znám, ale předpokládá se, že je 97mm(celková délka 130mm), což je mnohem méně, než standardní ruský náboj 12.7x108 HMG (celková délka 145mm). Standardní střela má hmotnost 59g (910zrn - gránů) , "vysoce průrazná" pak 76g ( 1170zrn) . Účinný dostřel se udává 600m a na 100m prostřelí ruskou neprůstřelnou vestu třídy 5 (US NIJ typ III), na 200m pak 16mm ocelovou desku.

VSSK 12.7mm Vychlop je vybavena velkým integrovaným tlumičem, který je odnímatelný pro potřebu uskladnění či převozu. Puška sama je konstruovaná jako bullpup, má sklápěcí dvojnožku , stavitelnou pažbu i lícnici. Puška je zřejmě poloautomatická - porobnosti zatím nejsou známy. Schránkový zásobník je na 5 nábojů.

Zatím známé TTD:

Ráže: 12,7mm - speciální podzvukové
Váha: 5kg bez optiky,nábojů a tlumiče
Váha: 7kg s optikou,náboji a tlumičem
Délka: 800mm s tlumičem
Zásobník: 5 nábojů

Japonské opakovací pušky (do roku 1945)

8. února 2011 v 14:44 pušky
Image

K napsání tohoto příspěvku mě přemluvil Yamato, nevím jestli bych se sám do podobného tématu pustil. On sám se snaží získat nějaké informace o japonských leteckých kulometech, vybral si bohužel snad nejhorší možné téma. Japonsko je přece jen trochu divná země co do označování svých zbraní a někdy z toho vyjde pěkný "eintopf".

Jak je asi každému známo, země vycházející slunce byla od poloviny 17. století (1639) uzavřena okolnímu světu (samozřejmě nějaké vyjímky se najdou), izolace navíc zakonzervovala stávající feudální zřízení. Vlastně až po roce 1853 je Japonsko donuceno pod tlakem otevřít zemi obchodu a podepsat nevýhodné obchodní smlouvy. V období Meidži (od roku 1868) dochází k industrializaci země, Japonsko se rozšiřuje díky anexi okolních ostrovů. V samotném Japonsku vznikají vůdčí monopoly (zaibacu), v 90. letech 19. století dochází k anulování nevýhodných smluv. Japonci postupně válčí s Čínou (je obsazen Taiwan), na začátky 20. století uzavírají s Brity smlouvu o rozdělení sfér vlivu. Následuje vítězná války s Rusy, Japonsko se díky ní dostává do mezi světové velmoci. A netrvalo to ani 50 let...

Tento překotný vývoj musel samozřejmě zanechat výraznou stopu i ve výzbroji armády a námořnictva. Do výzbroje se dostávají moderní palné zbraně domácí konstrukce, jen jejich označení podle japonského systému je mírně zavádějící. V období Meidži se označují letopočtem zavedení do výzbroje, nejedná se ale o klasický letopočet, jde o dobu trvání tohoto období. Později jsou zbraně označeny podle japonského letopočtu, ten je samozřejmě zcela jiný od zbytku světa... U označení se proto používá poslední dvojčíslí japonského letopočtu. Ale nemá cenu tu mlátit prázdnou slámu, pojďme se podívat nejprve na japonské pušky.

První jednoranová zadovka byla zavedena do výzbroje v roce 1880 (Murata vzor 13), její ráže byla 11x60R. Pro stejný náboj se záhy objevuje puška Murata vzor 18 (1885). Záhy ji však střídá modernější opakovací puška ráže 8 mm (8x52R) s trubicovým zásobníkem pod hlavní. Zásobník má kapacitu 8 nábojů. Jak jsem již psal, vyskytuje se několik možností označení, nejčastěji je tato puška označována jako Murata vzor 22 (1889). Číslice 22 znamená dvaadvacátý rok období Meidži.

Image Murata vzor 13

Image Murata vzor 18

Image Murata vzor 22

Technické data pušky Murata vzor 22
ráže - 8x52R
délka - 1210 mm
délka hlavně - 750 mm
hmotnost - 3,91 kg
kapacita zásobníku - 8 nábojů

Po vyhodnocení války s Čínou dochází ke vzniku výzbrojní komise v čele s plukovníkem Arisakou. Tato komise má posoudit další možné kroky související s výzbrojí japonských jednotek. Výsledkem je nová armádní puška, zavedená do výzbroje v roce 1897. Její správné označení je asi "typ 30. rok Meidži, ve světě je ale známa coby Arisaka vzor 30 (1897). Puška využívá nově zavedené náboje ráže 6,5x50,5, náboje mají na dně okraj i drážku. Puška vypadá sice jako puška systému Mauser, závěr je však originální japonská konstrukce. Puška je dobře rozeznatelná díky háku na konci závěru, ten sloužil k zajištění zbraně. Středová nábojová schránka se plní pěti náboji za pomoci nábojového pásku. Podobné konstrukce je i karabina Arisaka vzor 30. Na vzor 30 navazuje vzor 35, jedná se zde jen o náhradu hledí (sektorové místo rámečkového), pouzdro závěru dostává plášť který kryje okénko závěru.

Image Arisaka vzor 30

Technické data pušky Arisaka vzor 30
ráže - 6,5x50,5
délka - 1270 mm
délka hlavně - 800 mm
hmotnost - 3,9 kg
kapacita zásobníku - 5 nábojů

V roce 1905 přichází do výzbroje asi nejznámější japonská puška, Arisaka vzor 38 (1905). Jde o zdokonalený předchozí vzor, nicméně závěr se zde skládá jen z pěti dílů a pozbývá tak složitosti předchozích modelů. Puška má originální zajištění závěru, okénko pouzdra je opět zakryto pláštěm, pohybujícím se společně se závěrem. Společně s dlouhou puškou je vyráběna i karabina vzor 38, mimo kratší hlavně (480 mm) se v ničem neliší od dlouhé pušky.
Puška vzor 38 byla základní zbraní japonské armády a námořnictva v době první i druhé světové války. Její nevýhodou byla velká délka, s bodákem až 1660 mm. Puška byla také hojně vyvážena, do Ruska v době WW1 odešlo cca 763 000 pušek, Anglie zakoupila 500 000 pušek pro námořnictvo a výcvik. Japonský náboj patřil totiž k méně výkonným puškovým nábojům a proto se asi lépe hodil ke střeleckému výcviku nováčků.

Image Arisaka vzor 38

Technické data pušky Arisaka vzor 38
ráže - 6,5x50,5
délka - 1270 mm
délka hlavně - 800 mm
hmotnost - 3,9 kg
kapacita zásobníku - 5 nábojů

Karabinu vzor 38 nahrazuje v roce 1911 karabina Arisaka vzor 44. Karabina měla stejný závěrový mechanismus jako puška vzor 38, jediná markantní změna byla ve vybavení karabiny sklopným bodákem. Ten se sklápěl pod hlaveň do vybrání v předpažbí. Karabina se vyráběla až do roku 1942.

Image Arisaka vzor 44

Technické data karabiny Arisaka vzor 44
ráže - 6,5x50,5
délka - 970 mm
délka hlavně - 480 mm
hmotnost - 4 kg
kapacita zásobníku - 5 nábojů

Nevýhodou japonských pušek byl náboj 6,5x50,5, tento náboj zrovna nevynikal nějakými extra parametry (snad jen u automatu Fedorov 1916). V roce 1939 bylo rozhodnuto o vyzbrojení vojska puškou s výkonnějším nábojem ráže 7,7 mm (7,7x58), používaným pro těžký kulomet vzor 1932. Puška měla mít parametry moderních evropských krátkých pušek, původně se mělo jednat o krátkou karabinu. Nakonec z toho byla krátká puška a také dlouhá varianta podle japonských zvyklostí. Obě varianty nesly označení Arisaka vzor 99 (1939). Označení pušky se již řídí dle japonského kalendáře.

Image Arisaka vzor 99

Technické data pušky Arisaka vzor 99
ráže - 7,7x58
délka - 1120 mm
délka hlavně - 650 mm
hmotnost - 3,8 kg
kapacita zásobníku - 5 nábojů

Nakonec je zde jedna lahůdka - výsadkářská puška. Puška vzor 99 byla pro výsadkáře příliš dlouhá, proto konstruktéři přijali zajímavé řešení - puška rozdělená na dvě části. První verze označená jako Arisaka vzor 0 byla opatřena bajonetovým uzávěrem. Druhá verze, označená jako Arisaka vzor 2, byla opatřena nahoře klínem v přední části závěru. Ten zapadal do vybrání pod hlavní. Do sériové výroby se puška dostala v roce 1942, v té době však již výsadkové jednotky Japonsko nepotřebovalo.
Mimo předchozí vývojovou větev byla pro výsadkáře upravena karabina vzor 38 vybavená sklopnou pažbou. Ta se však již do výzbroje nedostala. Její označení bylo Arisaka vzor 1

Image Arisaka vzor 2

Technické data pušky Arisaka vzor 02
ráže - 7,7x58
délka - 1120 mm
délka hlavně - 650 mm
hmotnost - 3,95 kg
kapacita zásobníku - 5 nábojů

FG-42

8. února 2011 v 8:09 pušky
Jedná se o útočnou pušku-je to parašitistická zbraň Fallschirmgewehr 42(FG 42), kterou měli ve výzbroji 500. a 600. vzdušný výsadkový prapor. Konstruktéři ji zhotovili pro paragány, kteří potřebovali lehkou zbraň, která by se snadno nosila i ukrývala a přitom měla větší palebnou sílu než běžné pušky.A výsledek byl vinikající puška vážila pouhých 4.5kg a měla dvacetiranný komorový zásobník zasouvatelný ze strany. Zbraň také měla na konci hlavně dvojnožku která umožňovala použití zbraně jako kulometu, v kterémžto případě byla schopna vypálit neuvěřitelných 800 nábojů za minutu na účinnou vzdálenost 1200metrů! Zbraň byla však výrobně náročná a drahá proto bylo zhotoveno jen 7000 kusů. Tuto zbraň použilo i Skorzenyho komando při akci na záchranu Mussoliniho ze zajetí

Image

Walther Pistole 38 (P38)

8. února 2011 v 8:05 Pistole
Roku 1938 zavedla německá armáda do výzbroje pistoli Walther 38. Měla dvojčinný spouštěcí mechanismus a již pří konstrukci se počítalo s možností hromadné výroby. V praxi se osvědčila natolik že si západoněmecká armáda objednala u výrobce další sérii ještě v roce 1957.

Walther Pistole 38 (P38):
ráže:9mm
délka:216mm
ústová rychlost:356m/s
hmotnost:960g
dostřel:1500m

Image

MP-44

8. února 2011 v 8:03 Samopali
e to automatická puška v níž se spojili vlastnosti samopalu, pušky a kulometu měla označení Maschinenkarabiner 42 (H). V malém množství ji dostali divize SS:Leibstandarte,Das Reich a Totenkopf koncem roku 1942. Vylepšená verze přišla jednotkám do výzbroje o rok později pod označením MP-43. V poli se ukázalo že je to přesně taková zbran kterou vojáci potřebují! A tak roku 1944 byla zahájena hromadná výroba v prakticky nezměněné podobě s názvam MP-44. (Hitler nařídil zbran přejmenovat na Sturmgewehr 44)Tato zbran byla přednostně vydávána jednotkám SS. Stejně ale byla tato zbran vzácnost a tak se vymyslel organizační řád:Velitelé shromaždovali všechny MP-44 u sebe tak jak k jednotce přicházeli aby je pak v případě protiútoku přidělili elitním četám s nimiž se počítalo jako s nouzovou zálohou. Takové jednotky SS pak vynikali daleko větší palebnou silou=vítězství nad masou!


Image

Maschinenpistole M.P. 38 a MP 40

8. února 2011 v 8:00 Samopali
...aneb "Schmeisser" od Ermy...

Image

Německu coby poražené mocnosti bylo zakázáno pokračovat ve vývoji a výrobě určitých zbraní pro armádu (Reichwehr). Toto omezení se ale nevztahovalo pro civilní výrobu, nicméně i výroba "povolených" zbraní byla velmi omezená. Počty zbraní byly přesně definovány, velké zbrojovky jsou nuceny zrušit zaběhlou výrobu a výrobní linky jsou prodány do zahraničí (například Mauser do ČSR a Jugoslávie). Část materiálu je propašována do neutrálních států (nejčastěji neutrální Holandsko). Když se podíváte do části V. Versaillské smlouvy, nejsou v tabulkách nikde uvedeny samopaly. Pro Raichswehr šlo tedy o zapovězenou zbraň, již vyrobené samopaly MP 18 musí být proto předány policii. Ani tato poměrně tristní situace však neznamená ukončení vývoje samopalů v Německu.

Německé zbrojovky začínají obcházet omezení a přesunují vývoj a výrobu do zahraničí, v pozadí těchto aktivit lze samozřejmě vidět snahu armády o vybudování výrobních kapacit pro německou armádu. Rheinmetall tak začíná ve Švýcarsku vyrábět upravený samopal M.P. 19 jako Soluthurn S1-100, Bergman prodává licenci M.P. 18 švýcarské firmě SIG. Postupem doby se na scéně znovu objevují známá jména, pro firmu C.G.Haenal pracuje Hugo Schmeisser, na scéně se objevují firmy Vollmer a Erma. Schmeisser přichází z novějším samopalem M.P. 28, ten je firmou C.G. Haenel prodáván do celého světa. Dokonce ho můžeme na počátku WW2 pod názvem Lanchester najít ve výzbroji Royal Navy. Bergman vyrábí samopal B.M.P. 32, jeho syn stojí za samopalem M.P. 34,I (MP 35), Erma vyrábí samopal EMP. Jak je vidět, vývoj v této oblasti v Německu rozhodně nestagnoval...

V souvislosti s budoucím vývojem samopalů v Německu je třeba zmínit práci konstruktéra Heinricha Vollmera, též vlastníka firmy Vollmer Werke Maschinenfabrik. Ten se po WW1 zabývá novými konstrukcemi automatických zbraní, v roce 1930 firma představuje nový samopal VMP 1930. U něj je poprvé použita vratná pružina uložená v teleskopickém pouzdře, pouzdro je spojeno se závěrem. Vollmer si nechal toto řešení v roce 1930 patentovat, v říjnu 1941 ale prodává práva na samopal VMP 1930 firmě Erma (Erfurter Maschinenfabrik, vlastník Berthold Geipel), tato firma jej po určitých úpravách prodává pod označením EMP, vyváží se do Jižní Ameriky, ve Španělsku je vyráběn v licenci. Od roku 1936 jej používají waffen SS.

Image samopal Vollmer

Po nástupu nacistů k moci jdou jakékoliv smlouvy k ledu, Německo začíná znovu zbrojit. Pod dojmem zkušeností z několika meziválečných konfliktů (během války o Gran Chaco působí němečtí poradci na obou stranách) se přestává nahlížet na samopal jako na poněkud exotický doplněk výzbroje. Neoficiálně je zadán vývoj nového samopalu pro Wehrmacht, na scéně se objevuje samopal M.K 36,III, (výrobce C.G. Haenel, jeho tvůrce je Hugo Schmeisser) a samopal EMP 36 firmy Erma. Schmeisserův samopal se podobal karabině, EMP 36 již má určité znaky budoucích samopalů. Jde o kompaktní samopal s sklopnou ramenní opěrkou, svým pojetím je vhodný pro tankové osádky nebo coby lehká automatický zbraň pro výsadkáře. Otázkou je, proč vznikají tak rozdílné zbraně, ale na to asi dnes už nikdo nezná přesnou odpověď. Zajímavé ale je, že v roce 1935 si nechal Schmeisser patentovat teleskopickou ramenní opěrku a jeho tehdejší koncepce samopalu připomínala spíše samopaly let budoucích. A najednou se tu objevuje Maschinekarabine M.K. 36,III … O tvůrci samopalu EMP 36 toho taky mnoho nevíme, ale tento samopal byl vybrán coby základ pro další vývoj. Koncepce samopalu se sklopnou pažbou je zachována, dochází je konstrukčním změnám u závěru a spoušťového mechanismu. Není ale známo, do tuto rekonstrukci provedl, sice se všeobecně pohlíží na německé samopaly jako na "Schmeisser", ten je ale v té době zaměstnancem konkurenční zbrojovky. Nebyl to asi ani Vollmer, ten po prodání licence Ermě ve vývoji samopalů nepokračoval. Někdy je uváděn coby konstruktér majitel Ermy Berthold Geipel, ale ten se nikdy nevěnoval vývoji zbraní. Takže jde asi o produkt konstrukční kanceláře firmy Erma, která "poskládala" nový samopal podle požadavků Heereswaffenamtu. Nový samopal měl samozřejmě používat standardní munici německé armády, náboj Pistolenpatrone 08, známější pod označením 9 mm Parabelum či 9x19 mm.

Image M.P. 38

Na svět se v roce 1938 dostává nová zbraň, 29.6.1938 je samopal přijat do výzbroje jako Maschinenpistole 38, M.P.38.. Do počátku války je přejato 8772 samopalů M.P. 38, k Luftwaffe se tyto samopaly dostanou až v průběhu roku 1940. Samopal se mimo mateřskou firmu vyrábí i u firmy C.G. Haenel. Při taženích v Polsku a na západě lze nalézt ve výzbroji útočících jednotek spoustu starších samopalů, M.P. 38 není zatím rozšířen tak masově jako je tomu snad v každém válečném filmu... Základní zbraní pěchoty je a stále bude puška Mauser K98k.

Image střelba z M.P. 38

Během prvního nasazení se u M.P. 38 projevuje jeho největší neduh - zásobník. U samopalu je použit dvouřadý zásobník s jednořadým vyústěním, dochází k selhání podávání druhého náboje ze zásobníku. První z možných příčin je znečištění zásobníku, dalším problémem je držení samopalu při střelbě za zásobník. To je ošetřeno při výcviku, samotný zásobník je později upraven (boční prolisy). Nakonec je až v roce 1943 zjištěno, že problém způsobuje špatný úhel kuželového vyústění zásobníku, při znečistění se díky mastnému prachu zaklíní druhý náboj o stěnu zásobníku. Tento problém zůstává nevyřešen, v posledních válečných letech jsou dodávány ve větším množství italské samopaly Beretta Modello 38 a 38/42 a čeká se na novou útočnou pušku. Je doporučeno (nařízeno?) nošení samopalu s vloženým zásobníkem a závěrem v přední poloze. Zabraňuje se tak (částečně) vnikání prachu přes natažený závěr (zadní poloha) do zásobníku.
Druhým problémem byla neexistence manuální pojistky, M.P. 38 se zajišťuje pouze přesunutím napínací rukojeti ve vedení rukojeti. To ovšem znamenalo nechávat závěr v zadní poloze a jsme opět u problému s prachem v zásobníku. Při nošení zbraně se závěrem v přední poloze nelze vyloučit samovolné spuštění při pádu na pažbu. Tento problém je vyřešen až u dalšího modelu.

Image zásobníky s plničkou

I přes výše uvedené problémy byl M.P. 38 velmi moderním samopalem, šlo o kompaktní zbraň, díky své skladnosti a jednoduchosti je oblíbená u vojáků. Problém byl někde jinde, stále se jednalo o předválečnou konstrukci, při výrobě bylo prováděno množství operací třískovým obráběním. Něco podobného si snad ve své době mohli dovolit pouze Američani, u evropských armád šlo hlavně o rychlost a ekonomiku výroby. Obráběné díly proto mají být nahrazeny lisovanými, je zde také tlak na snižování spotřeby ušlechtilých ocelí. Na přelomu let 1939/40 se objevuje první "upgrade", jde o samopal M.P. 35(L). Zde se firmě Erma podařilo poněkud "uletět", rám a šachta zásobníku jsou vyrobeny z hliníkového odlitku. Tudy cesta nevedla, hliník je určen primárně k výrobě letadel.

Image MP 40

Tyto nutné výrobní změny se objevují u další varianty samopalu, jeho označení je Maschinenpistole 40, MP 40. Oproti předchůdci je sice dražší (60 RM proti 57 RM), na jeho výrobu je však zapotřebí jen 15 normohodin (u předchůdce 18). Pouzdro závěru a pistolová rukojeť jsou nyní vylisovány z plechu, třískově obráběnými díly zůstala samozřejmě hlaveň s převlečnou maticí, záběr, vratná pružina s pouzdrem a úderník. MP 40 rozeznáte od předchůdce poměrně jednoduše, samopal nemá na zásobníkové šachtě odlehčovací otvor, pozdější verze má na šachtě prolisované vodorovné žebrování. I když je znám problém s absencí pojistky, první verze MP 40 ji stále nemají. Nová napínací páka s pojistkou je montována na samopal až někdy od poloviny roku 1942, postupně mělo dojít k montáži i na starší verze samopalů. Tuto úpravu prováděly polní dílny, výměna měla být původně dokončena v květnu 1943 (Wehrmacht), u waffen SS to šlo pomaleji, úpravy měly být dokončeny do začátku září 1944.

Kompletace nového samopalu probíhala z dílů dodávaných různými subdodavateli, první samopaly vyrobila zbrojovka ve Štýru (Steyer) v roce 1940, teprve po utlumení výroby M.P. 38 naběhla výroba u firem Erma a Haenel. Z těchto zbrojovek opouští produkci MP 40 jako první Haenel, od roku 1942 zde probíhá vývoj StG. O rok později končí s výrobou Erma, do roku 1944 běží výroba u Steyeru. Výroba samopalu tedy probíhá do roku 1944, v posledních letech války jej nahrazuje Beretta Modello 38 a 38/42 a StG 44. Je vyrobeno cca 40500 samopalů M.P. 38 a 820000 - 1050000 samopalů MP 40.

Image Image

Asi bych se měl pomalu přesunout k technickému popisu samopalu. Jde samozřejmě o automatickou zbraň, používající ke střelbě dynamický závěr, střílející ze zadní polohy. Jde o klasický princip u samopalů té doby (a i té dnešní), princip funkce zde snad nemusím popisovat. Samopal se skládá z rámu se spoušťovým mechanismem, z hlavně s převlečnou maticí a ochrannou lištou, hlaveň je spojena s pouzdrem závěru. Pouzdro má na sobě nalisovanou zásobníkovou šachtu, dalšími částmi je závěr s napínací rukojetí, vratná pružina v teleskopickém pouzdru, v pouzdru je umístěn i úderník. Nebudu zde popisovat jednotlivé díly zbraně, musel bych to asi doslova opsat z nějakého zdroje a to se mi zrovna nelíbí. A upravovat kosmeticky text nepomůže, nemá to prostě cenu.
Mířidla samopalu tvoří chráněná muška na konci hlavně a hledí na pouzdře závěru. Hledí je "nastavitelné" pomocí sklopného plátku, pevný plátek je nastřelen na 100 metrů, sklopný plátek na 200 metrů.

Zatímco samopal M.P. 38 se vyráběl pouze v jedné variantě, u samopalu MP 40 se dá vysledovat pět výrobních variant. Nebudu uvádět veškeré údaje o jednotlivých variantách, zaměřím se jen na změny vůči předešlé variantě.
Varianta 1
Je z roku 1940, rozeznatelná je podle zásobníkové šachty bez odlehčovacího otvoru a bez vodorovných prolisů. Pistolová rukojeť je z plechu, matice hlavně je šestihranná a je použita původní jednodílná napínací rukojeť. Spodní ochranná lišta hlavně je plastová, pistolová rukojeť je z dvou plechových dílů, slisovaných k sobě.
Varianta 2
Vyrábí se v letech 1941/1942, zásobníková šachta již má prolisované boky, u většiny produkce je již namontována dvojílná napínací páka s pojistkou.
Varianta 3
Vyrábí ji pouze Erma v roce 1943, matice hlavně má pouze dvě dotahovací plochy, ochranná lišta hlavně je vylisována z plechu.
Varianta 4
Vyrábí ji Stayer v roce 1943, pistolová rukojeť je vylisována z jednoho kusu.
Varianta 5
Výrobcem je Steyer v letech 1943/1944, pistolová rukojeť tvoří celek s rámem zbraně.

Image matice u hlavně

K samopalu se samozřejmě dodávalo příslušenství, začít můžeme asi u toho nejdůležitějšího - zásobníku. K samopalům M.P. 38 a MP 40 byly dodávány dva druhy zásobníků, oba šlo použít v kterémkoliv modelu či výrobní variantě. Šlo o dvouřadé zásobníky s jednořadým vyústěním, oba dva mají kapacitu 32 nábojů ráže 9x19. Na první pohled jde tedy o dva stejné zásobníky, u konkurence šlo většinou o změnu celého zásobníku (segmentový za bubnový) či alespoň o různý počet nábojů v zásobníku. Německé zásobníky se liší pouze provedením, první verze měla hladké boky, pozdější verze měla na obou bocích dva podélné prolisy. Ty mají zlepšit funkci zásobníku při jeho znečiětění. Je vyrobeno více jak 15 miliónů zásobníků.

Image

Zásobník je samozřejmě potřeba v něčem přenášet, pro zásobníky se vyráběly dvě verze sumek. První z nich měla tvar brašny s popruhem přes rameno, šlo v ní přenášet šest zásobníků (6x32). Mimo to v ní bylo místo na plničku nábojů a čisticí kartáček na zásobníky. Oficiálně byla tato sumka dodávána k samopalu M.P. 38. Daleko rozšířenějším typem sumky byla varianta označovaná jako 2x3, šlo o dvě sumky (pravou a levou), každá z nich měla tři samostatně uzavíratelné kapsy. Na levé sumce je kapsa pro plničku a čištění. Sumky se navlékají na opasek a řemení, materiál pro výrobu byl různý, hlavně šlo o látku (různá barva) a kůži.
Důležitým příslušenstvím je plnička zásobníku, šlo o jednoduchý plechový výlisek nasazovaný na ústí zásobníku. Na konec hlavně se nasazovala klapková krytka Mündungsschöner, ta se nasazuje přes rýhovanou matici na ústí hlavně. Šlo o poměrně komplikovanou záležitost, krytka při špatném počasím zamrzala. Místo této klapky se začala používat pryžová čepička Mündungskappe, ta šla bez problémů prostřelit. Další věcí, co šla nasadit na konec hlavně, byl nástavec pro střelbu slepými náboji. Ten se montoval na závit na ústí hlavně, dodnes se ale nedochoval žádný exemplář.

Image Image

Image balení jako z e-marktu

Image Tak co, zbude mu něco?

O výše zmíněných samopalech jde napsat kniha (doporučuji první položku ze zdrojů), nicméně já tuto krátkou exkurzi mezi německé druhoválečné samopaly pomalu ukončím. Na hodnocení se necítím být tím pravým "odborníkem", od toho je tu spousta historiků a zbrojařů. Po studiu některých zdrojů se ale přece jen neodpustím pár poznámek.
Již na první pohled je samopal poněkud jiný než jeho "konkurenti" u protivníků (i když Sten …), nemá dřevěnou pažbu či předpažbí a je velmi kompaktní díky sklopné ramenní opěrce. Jeho kadence je díky použitému systému "uživatelsky přívětivá", při troše cviku lze střílet jednotlivými ranami i při absenci přepínače způsobu střelby. Na druhé straně tu máme problémy se zásobníkem a zanášením zbraně prachem. Takže není třeba tyto zbraně nějak glorifikovat či zatracovat, na každé zbrani té doby se dá najít nějaká ta chybička.


Technické data samopalu M.P. 38 / MP 40
ráže - 9x19 Parabellum
délka - 830 (630) mm
délka hlavně - 245 mm
hmotnost - 4,01 / 3,9 kg
kadence - 500 ran/min
kapacita zásobníku - 32 nábojů

Mauser HSc

6. února 2011 v 19:30 Pistole
Image


Když v roce 1929 uvedla firma Walther na trh pistoli PP, a o necelé dva roky později její kompaktní verzi PPK, bylo všem zasvěceným jasné, že do budoucna budou tyto zbraně představovat etalon v kategorii obranných a kapesních pistolí. Walthery sice nebyly prvními pistolemi s dvojčinným spoušťovým mechanismem (toto prvenství patří zbraním českého puškaře Aloise Tomišky), ale díky promyšlenému marketingu a silnému finančnímu zázemí zbrojovky Walther znamenaly skutečný mezník. Ostatní, zejména němečtí výrobci zbraní museli nějak reagovat: jejich dosavadní typy obranných pistolí prakticky ze dne na den zastaraly.

Jako poslední z tzv. Velké Trojky (Walther, Sauer und Sohn, Mauser) přišla se svou moderní dvojčinnou kapesní pistolí právě oberndorfská zbrojovka. Konstruktér Alex Seidel na ní sice pracoval už od roku 1934, ale přípravné práce se vlekly, a kromě toho, u Waltherů si dali svou novinku ošetřit celou řadou patentů. Prakticky nic nebylo možno okoukat u konkurence, musela se najít nová konstrukční řešení. A když se podařilo nový projekt v roce 1938 konečně dotáhnout do výrobního stadia, byla už válka na spadnutí a prioritu v přidělování výrobních kapacit dostaly pistole P.38 a pušky K 98k.
Protože všechno zlé je obvykle i pro něco dobré, dlouhý čas na přípravu měl pozitivní vliv na kvalitu nové zbraně. Zrodila se pistole skutečně jednoduché, promyšlené konstrukce a designu tak nadčasového, že ani dnes nepůsobí zastaralým dojmem: Mauser HSc.
Zavedení výroby téhle u nás málo známé pistole předcházely dva vývojové typy, HSa a HSb, mírně konstrukčně odlišné, které se ale z různých důvodů do sériové produkce nedostaly. S největší pravděpodobností proto, že některé jejich konstrukční uzly byly pokryty patenty, chránícími Walther PP. Podivná zkratka HSc tedy zcela jednoduše znamená Hahn, Selbstspanner (vnější kohout, spoušťové napínání), a ono malé "c" označuje třetí model.

TTD Mauser HSc
ráže: 7,65 mm Browning
délka: 162 mm
výška: 110 mm
šířka: 29 mm
hmotnost: 585 g (s prázdným zásobníkem)
délka hlavně: 82 mm
délka záměrné: 127 mm

Popis konstrukce
Mauser HSc je kompaktní, elegantní malá pistole ráže 7,65 Browning. Vzhledem k výkonu náboje využívá principu zpětného rázu neuzamčeného závěru. Je vybavena klasickým dvojčinným (SA/DA) spoušťovým mechanismem s vnějším kohoutem, a jednořadým zásobníkem na 8 nábojů. Na rozdíl od Waltheru PP a PPK není hlaveň pevně spojena s tělem pistole, místo toho je přidržována ve svém lůžku odpruženým suvným členem ("Laufhalter"), uloženým v zesílené duté přední části lučíku spouště (viz. obr. 2).

Image
Obr. 2.
Způsob uchycení hlavně

Závěr má na vnitřních stranách čtyři výstupky, jimiž je veden v drážkách na bocích horní části těla pistole. Vodicí drážky jsou oboustranně přerušené kvůli možnosti oddělení závěru od těla během rozborky. Toto řešení má sice negativní vliv na přesnost, na druhou stranu však usnadňuje údržbu a čištění. Velká šroubová předsuvná pružina závěru je navlečena přímo na hlavni a vedena jejím vnějším průměrem.
Závěr samotný je víceméně klasického uspořádání, vznikal frézováním z výkovku. Obsahuje vytahovač s pružinou, letmo zavěšený na pravé straně za výhozním okénkem (tatáž pružina, prostřednictvím malé opěrky s půlkulovým zakončením, současně vymezuje polohy tělesa pojistky), úderník včetně repulsní pružiny a pojistné ústrojí, ovládané páčkou na levé straně. Na horní ploše závěru se nacházejí mířidla, tvořená pevnou muškou obdélníkového průřezu, vytvořenou přímo z materiálu závěru, a hledím uchyceným v rybinové drážce. Zářez hledí má tvar širokého U, což z dnešního pohledu působí neprakticky, ale ve druhé polovině 30. let to bylo běžné. Mířidla jsou částečně "zapuštěna" v mělké drážce na hřbetu závěru, jejíž povrch je zdrsněn vysekávaným křížkovým vzorkem k redukci nežádoucích odlesků.
Spoušťové a bicí ústrojí poněkud nezvyklé konstrukce je uloženo v dutině těla pistole a je přístupné po sejmutí levé střenky. Skládá se ze spouště v podobě dvouramenné páky, spoušťového táhla, záchytu kohoutu, vypínače, a ze součástky, plnící současně funkci vyhazovače, zásobníkové pojistky a záchytu závěru. Samotný kohout má tvar čtvrtkruhové výseče. Na povrch zbraně vystupuje jen malý zdrsněný palečník válcového tvaru a celý kohout je navržen tak, aby v kterékoli poloze zakrýval přístup k pohyblivým součástkám mechanismu zbraně a bránil tak vnikání nečistot. Šroubovou bicí pružinu s vodítkem umístil konstruktér vertikálně do hřbetu rukojeti. Dolní konec vodítka je opatřen bajonetovým spojem, na němž je zavěšen záchyt zásobníku - předpětí bicí pružiny tak současně zajišťuje odpružení záchytu. Podobný princip je použit u pistole P.38.

Pojistka na pojistku
Pojistný systém Mauseru HSc lze považovat za skutečně promyšlený a na svou dobu velmi pokrokový. Páčková pojistka na závěru (vodorovně odjištěno, šikmo dolů zajištěno) je tvořena válcovým tělesem, které prochází příčně závěrem a ve svém středu má vypracovaný otvor pro úderník. Ten je tvarován tak, že v poloze "zajištěno" pojistka zatlačí úderník do závěru a současně odkloní jeho zadní část směrem vzhůru, z dosahu hlavy kohoutu. V této poloze zapadne ozub na hřbetě úderníku do vybrání v dutině závěru - úderník je tedy zcela vyřazen z funkce a znehybněn. Zdá se, že některé prvky tohoto pojistného systému inspirovaly v 70. a 80. letech italské konstruktéry při navrhování pistole Beretta 92F. Konstrukce a princip funkce jsou dobře patrné z obrázku č. 3., pocházejícího z patentového spisu z roku 1934.

Image
Obr. 3.
Konstrukce pojistky

Popsaný systém je navíc prostřednictvím vypínače funkčně svázán se spoušťovým a bicím mechanismem. Výsledkem je velmi bezpečný pojistný celek, jenž však klade z dnešního pohledu neobvykle velké nároky na střelce - musí si jednoduše pamatovat, jak co kdy funguje a nefunguje.
Jestliže pistoli zajistíme při napnutém kohoutu, lze stiskem spouště bezpečně vypustit kohout do klidové polohy. Zajistíme-li zbraň při kohoutu v přední (klidové) poloze nebo s kohoutem na pojistném ozubu, nelze kohout ručně napnout, ani stisknout spoušť natolik, aby došlo k výstřelu ve dvojčinném režimu. Pokud při zajištěné zbrani natáhneme závěr a nabijeme tak náboj do komory, bude kohout po uzavření závěru automaticky vypuštěn na pojistný ozub.
A aby to neměl uživatel příliš jednoduché, má Mauser HSc ještě zásobníkovou pojistku - povytažením nebo vyjmutím zásobníku se sklopí vyhazovač/záchyt závěru do takové polohy, že zahnutý výstupek na jeho přední části zachytí a zablokuje spoušťové táhlo. Z pistole nelze vystřelit bez ohledu na polohu kohoutu. Trochu přepojistkováno... Ale je to opravdu velmi bezpečné a (promiňte mi ten výraz) blbuvzdorné.

Oproti Waltherovým pistolím je Mauser vybaven střeleckou pohotovostí, jež po vyprázdnění zásobníku zadrží závěr v otevřené poloze. Na rozdíl od současných zbraní ale nemá jeho střelecká pohotovost žádný vnější ovládací člen, funguje samočinně. Ke znovunabití stačí vytáhnout prázdný zásobník a zasunout do zbraně nový. Zasunutím plného zásobníku (nebo povytažením a opětovným doražením prázdného) se závěr automaticky uzavře.
Dřevěné střenky jsou k tělu zbraně uchyceny pomocí šroubů a tvoří kryt spoušťového mechanismu. Původní zásobníky mají ploché dno z ocelového plechu, signované logem firmy Mauser. Vývodky zásobníků jsou rovné, otevřeného typu, podavač byl frézován z ocelového výkovku a na funkčních plochách leštěn. Většina součástí zbraně vznikala třískovým obráběním, malé části mechanismu (spoušťové táhlo, střelecká pohotovost, vodítko bicí pružiny aj.) se vysekávaly a ohýbaly z plechu.
Všechny pistole, včetně oněch prodávaných na civilním trhu, byly výrobcem dodávány s rezervním zásobníkem a v opaskovém pouzdře uzavřeného typu z hnědě lakované kůže (používala se vepřová štípenka).

Rozborka a sborka
Rozebírání Mauseru HSc je až kuriózně snadné, ale je třeba vědět, jak na to. Prvním krokem je vyjmutí zásobníku a stažení závěru dozadu - kvůli kontrole nábojové komory. Závěr zůstane zachycen střeleckou pohotovostí. Vložíme tedy do zbraně prázdný zásobník, čímž dojde k vypuštění závěru. Zásobník opět vyjmeme, kohout ponecháme napjatý. Přesuneme páčku pojistky do polohy "zajištěno". Nyní lehce potáhneme závěr směrem dozadu (stačí necelý půlmilimetr) a nehtem palce druhé ruky stlačíme záchyt hlavně, umístěný na vnitřní straně přední úpony lučíku. Závěr i s hlavní nyní posuneme asi o 3 mm vpřed, a směrem nahoru oddělíme od těla zbraně. Posledním krokem rozborky je vyjmutí hlavně, jež jako jediné vyžaduje trochu cviku. Hlaveň je nutno v závěru posunout asi o 10 mm vpřed (proti odporu předsuvné pružiny) a vykývnout její zadní část směrem dolů, ven ze závěru. Lze si při tom pomoci ocelovým dnem zásobníku. V této poloze jde hlaveň snadno vyjmout ze závěru i s předsuvnou pružinou, která je na ní navlečena. Kromě toho lze pomocí plochého šroubováku odšroubovat střenky, další rozebírání není k běžné údržbě nutné.
Sborka probíhá v opačném pořadí. Při usazování hlavně v závěru je třeba dát pozor na možnost poškození vytahovače, jiná úskalí procedura nemá.

Image
Obr. 4
Mauser HSc rozebraný k čištění

Uživatelské vlastnosti
Model Mauser HSc představuje malou, kompaktní pistoli, určenou pro osobní ochranu nebo policejní použití. Je překvapivě snadno ukrytelná v civilním oděvu, díky moderně řešenému spoušťovému ústrojí a propracovanému pojistnému systému dostatečně bezpečná a pohotová k výstřelu. Tvar rukojeti je velmi vhodný pro uchopení, výrazné problémy nemají ani uživatelé s velkýma rukama. Přesnost nebývá nijak oslnivá, ale na tuto třídu zbraní dostatečná.
Díky krátkému chodu poměrně lehkého závěru, a také kvůli malé hmotnosti zbraně (cca. 630g s plným zásobníkem) má ovšem dosti citelný a nepříjemný zpětný ráz. Záchyt zásobníku, umístěný na patě rukojeti a odpružený bicí pružinou, klade tuhý odpor. Mířidla nejsou nijak zvýrazněna a jejich tvar je poplatný době vzniku zbraně: zářez hledí ve tvaru široce rozevřeného U se hodí spíše k přesné střelbě na dlouhé vzdálenosti, tedy právě takové, pro jakou není kapesní pistole určena. Tenká, poměrně složitě tvarovaná dvouramenná zkrutná pružina, odpružující současně spoušť a spoušťové táhlo, je náchylná k praskání.

Mýty a omyly
Asi to bude vypadat trapně, ale pokusím se opět napravit jeden omyl pana A. B. Žuka: sériově vyráběné Mausery HSc nikdy neměly tzv. rekalibrační drážku v nábojové komoře, sloužící ke zpomalení otvírání závěru (nábojnice se vnitřním tlakem při výstřelu roztáhne do mělké příčné drážky v komoře, a při vytahování se tedy musí rekalibrovat na původní průměr - tím je otevírání neuzamčeného závěru poněkud zbrzděno). Je možné, že se při vývoji v Oberndorfu něčím podobným zabývali, ale do sériové výroby se toto řešení nedostalo. Ke vzniku této pověsti snad přispěl fakt, že hmotnost dynamického závěru Mauseru HSc je téměř na hranici bezpečnosti pro náboj 7,65 Browning. Pistole sice funguje spolehlivě i s municí současné produkce, jež je poněkud výkonnější než předválečná, ale mírně vyduté nábojnice nejsou ničím výjimečným.
Mausery HSc válečné výroby měly výhradně plochá dna zásobníků. Pokud se vyskytne zásobník se zvýšeným dnem, tvořícím opěrku malíčku střílející ruky, jedná se o nepůvodní úpravu nebo o zásobník pozdějšího data výroby. Stejně je nutno přistupovat k poměrně hojným zvěstem o "prototypech" v rážích 9mm Browning Kurz nebo .22 Long Rifle. Všechny zbraně vyrobené v průběhu 2. světové války měly ráži 7,65 mm - pokud se objeví Mauser HSc v jiné ráži, signovaný říšskou orlicí, jedná se o podvrh. Devítimilimetrové i malorážkové varianty se vyskytly v nevelkém počtu až v poválečných letech.

Historie
Jak už bylo řečeno, sériová výroba pistole se rozběhla v oberndorfské zbrojovce poněkud opožděně, na samém konci roku 1940. Přestože nešlo o vojenský model a nikdy nebyl oficiálně zaveden do výzbroje německých ozbrojených sil, většina produkce se ocitla v armádních skladech. Například jen v roce 1941 odebraly ozbrojené složky Třetí říše celkem 44 610 ze 49 269 vyrobených kusů. Jen poměrně malá část se dostala na civilní trh, a i z té byl značný počet zakoupen vojenskými osobami jako osobní nebo záložní zbraně. Dosti oblíbená byla tato pistole u pilotů Luftwaffe, kteří si ji často pořizovali za vlastní prostředky místo oficiálně zavedených P.08 a P.38. Proč tomu tak bylo, to mi došlo ve chvíli, kdy jsem dostal možnost nasoukat se do kokpitu stíhačky Me-109. V tak zoufale stísněném prostoru hrál zřejmě roli každý centimetr.

Pistole z nulté výrobní série (výrobní čísla Mauserů HSc jsou šestimístná a začínají číslem 700 000) se snadno rozeznají podle šroubů střenek rukojeti - mají je umístěny přibližně o 20 mm níže než pistole běžné produkce. Důvodem pozdější změny bylo časté praskání střenek. Výroby tohoto typu zbraně se nijak výrazně nedotkla ani válkou vyvolaná hospodářská krize nacistického Německa, a přestože nešlo o nijak závratné počty, podařilo se do jara 1945 vyrobit více než 251 000 pistolí.
Mausery HSc si po celou dobu produkce zachovaly poměrně vysoký standart kvality ve srovnání s jinými, známějšími typy, kde kvalita postupně klesala od téměř umělecky zpracovaných předválečných exemplářů až k hrubě frézovaným a lisovaným hrůzám z konce války. Válečná nouze, spěch a úbytek kvalifikovaných pracovních sil se však přece jen projevily i u tohoto modelu. Kromě četnějších a výraznějších stop po obrábění na vnitřních plochách tak lze u kusů z pozdní produkce najít i bakelitové střenky, zásobníky bez signatury, podavače s funkčními plochami pouze broušenými (místo původních leštěných), chybějící antireflexní zdrsnění na hřbetě závěru nebo nepřesně opracované součástky mechanismu. Poslední zmínka se týká především funkce zásobníkové pojistky. Některé exempláře z posledních válečných let tak lze - i přes jejich výbornou funkčnost a spolehlivost - odpálit i při vyjmutém zásobníku.

Značení
Jakožto do výzbroje oficiálně nezařazené pistole, Mausery HSc byly po celou dobu výroby opatřovány civilní signaturou (což se týkalo i zbraní převzatých ozbrojenými složkami), a nikoli dislokačním kódem zbrojovky Mauser, jejž tvořila písmena byf, nebo, na samém sklonku války, SVW. Popis na pravém boku závěru byl dvouřádkový:

Mauser-Werke A. G. Oberndorf a.N.
Mod. HSc /mezera/ Kal. 7.65 mm

Počínaje výrobním číslem 855 000 je mezera ve spodním řádku vyplňována třemi vodorovnými linkami.
Sériové pistole mají šestimístné výrobní číslo, vyražené na spodku přední plochy rukojeti. Posledním trojčíslím téhož čísla je značena také hlaveň (vyraženo na spodku nábojové komory) a závěr (napsáno elektrickou jehlou zdola na můstku v přední části závěru). Kromě toho se na zbraních nacházejí předepsané zkušební (tormentační) značky pro zbraně na bezdýmný prach v podobě orlice nad písmenem N (pravá strana nábojové komory, pravá přední hrana závěru a pravá zadní úpona lučíku).
Zbraně převzaté Kriegsmarine lze snadno rozeznat podle na přední ploše rukojeti vygravírované stylizované říšské orlice (se svastikou) nad písmenem M (= Marine). Exempláře určené pro pozemní vojsko mají v levé zadní úponě lučíku vyraženu značku přejímacího důstojníka v podobě říšské orlice s číslem 655, nahrazeným někdy na počátku roku 1944 číslem 135. Od výrobního čísla 744 100 je tato raznice doplněna písmeny WaA (= Waffen Amt, tedy Zbrojní úřad. (Poznámka: Přejímací důstojník Zbrojního úřadu byl přidělován přímo ke zbrojovce, úřadoval v továrně nebo v její bezprostřední blízkosti, odpovídal za kvalitu přebíraného materiálu, a raznice s jeho číslem se tedy nacházela na všech tamtéž přejímaných zbraních, ne jen na jednom konkrétním typu. Každý přejímací důstojník měl své vlastní číslo, takže na první pohled bylo jasné, kdo předmětnou výzbrojní součástku přebíral, kontroloval a označil ji za způsobilou k použití v ozbrojených složkách. Došlo-li k výměně přejímacího důstojníka přiděleného ke zbrojovce, změnilo se tedy i číslo raznice.) Mausery HSc převzaté německou policií mají na tomtéž místě říšskou orlici doplněnou písmenem L nebo F.

Samostatnou kapitolou je pak 14 596 exemplářů, vyrobených a smontovaných v době mezi koncem března 1945 a dubnem 1946 pro francouzskou okupační správu. Francouzi na konci války začínali znovuvyzbrojovat armádu i policii a každá moderní zbraň jim byla dobrá. Obnovili tedy výrobu v německých zbrojovkách, které se nacházely ve francouzském okupačním pásmu, ale pochopitelně pro vlastní potřebu. Avšak jen do doby, než je nátlak ostatních spojeneckých mocností donutil od této praxe upustit. Zmíněné pistole mají standartní značení i výrobní čísla, ale pochopitelně postrádají přejímací značky Waffen Amtu.

Vcelku málo známý Mauser HSc, přestože z hlediska výzbroje druhoválečných armád netvoří nijak významnou kapitolu, se tak vedle P.38 stal jedinou další německou pistolí, jež se nacházela ve výrobním programu Třetí říše nepřetržitě od prvních měsíců války až do trpkého konce. Na území ČR je přitom těchto zajímavých zbraní policejně registrováno necelých 180 kusů.

V poválečném období koupila licenční práva k této konstrukci italská zbrojovka Renato Gamba a pokusila se, bez většího obchodního úspěchu, obnovit výrobu Mauseru HSc. Odvozené, poněkud modernizované modely (velkokapacitní zásobník, tlačítkový záchyt zásobníku přesunutý do horní části rukojeti, jiný tvar těla zbraně) se objevovaly v jejích katalozích až do poloviny 80. let.
Společnost Heckler & Koch, vzniklá koncem 50. let v Německu na troskách firmy Mauser, pak navázala na model HSc výrobou víceméně ojedinělé, mulitkaliberní (a komerčně rovněž nepříliš úspěšné) zbraně HK 4, nabízené v rážích .22 Long Rifle, 6,35 mm Browning, 7,65 mm Browning a 9 mm Browning Kurz včetně konverzních souprav. Vnějším vzhledem se od své konstrukční předlohy dost podstatně liší, ale uvnitř je to Mauser HSc, upravený s ohledem na použití moderních technologií lisování, svařování a tváření za studena.


Maschinengewehr-42

6. února 2011 v 19:28 Kulomety
V roce 1940 začal Mauser pracovat na vývoji levného a výrobně nenáročného univerzálního kulometu. V nové zbrani se pak účelně skloubily vlastnosti MG-34 a samopalu MP-40 který byl výrobně nenáročný. Výsledná zbran-MG-42-sestávala z levných a snadno zhotovitelných odlitků. MG-42 vynikal nad všemi kulomety které kdy byly vyrobeny! Snadnost obsluhy se spojila s mechanickou odolností a spolehlivostí. Kadenci měl neuvěřitelnýcch 1550 výstřelů za minutu! Měl snadno vyměnitelnou hlaven a také bylo možno sepnout několik nábojových pásů dohromady měly-li být palebné dávky delší. Zbran byla také vybavena potlačovačem ústových záblesků. Účinek také násobilo střelivo s bezzábleskovou náplní. O její kvalitě vypoví i to že slouží v ně mecké armádě dodnes i když v trochu pozměněné podobě pod označením MG-3!

Image
Upravená verze MG-42 dnes.

Image

Karabiner 98 kurz (K98k) a její předchůdci

6. února 2011 v 19:26 pušky
...aneb opakovačka, co ovládla svět..


Image


Minule jsem se snažil trochu osvětlit cestu samopalů M.P. 38 a MP 40 do výzbroje německých ozbrojených sil. Samopal samozřejmě zvýšil palebnou sílu pěchoty a skvěle se hodil coby doplňková zbraň pro osádky obrněné techniky, základní zbraní všech armád té doby byla opakovací puška. Bohužel tato skutečnost byla v minulosti poněkud opomíjena, zejména to lze dobře vidět u válečných filmů z dob dávno i nedávno minulých. Na východě i západě se pohanějí jednotky Wehrmachtu či Waffen-SS vyzbrojené pouze samopaly a střílí od boku po všem, co se pohne. Neznalý divák tak snadno podlehne pocitu, že samopal "schmeisser" byl hlavní zbraní německé pěchoty. Naštěstí se už tohoto dogmatu opouští a dnes se snad již podobných přehmatů v podobných filmech nedočkáme (ale zase narazíme na jiné...). Základní výzbrojí všech německých jednotek byla během druhé světové války krátká puška (karabina) Karabiner 98 kurz - K98k

Nejprve se musíme podívat poněkud dále do historie. Prusko (předchůdce Německa) zavedlo v roce 1841 do své výzbroje tzv. Jehlovku (Zündnadelgewehr). Šlo asi o první zadovku nabíjenou jednotnou patronou (měla své mouchy, byla papírová), jejím tvůrcem byl Johann Nikolaus von Dreyse. Této pušce se přisuzuje hlavní podíl na porážce Rakouska v prusko-rakouském konfliktu v roce 1866. Tuto pušku nahrazuje v roce 1871 modernější zadovka Mauser vzor 1871 (M1871, Gewehr 71) ráže 11 mm. U ní je již použit jednotný náboj 11x60R, puška je vybavena novým odsuvným závěrem. Verze 1871/84 řešila další problém té doby, tato puška měla již válcový zásobník pod hlavní na 8 nábojů. Náboje jsou v té době laborovány černým prachem, další vývoj německých pušek je již spojen s bezokrajovým nábojem 7,92x57. Tento náboj byl vyvinut Německou zkušební komisí (Gewehr-Prüfungskommission) pro novou pušku 1888 (Gewehr 88, vzor 1888). Puška používá otočný závěr Mauser a najdeme u ní nábojový rámeček systému Mannlicher (1886). Vznik této opakovačky je reakcí na zavedení moderní francouzské pušky Lebel Mle1886 s nábojem 8x50R. U pušky 1888 je zajímavé uložení hlavně uvnitř kovové trubky, ta sice chránila hlaveň, ale zároveň zbytečně zvyšovala hmotnost opakovačky. Jako u většiny podobných zbraní se zde setkáme se zkrácenou verzí této pušky - karabinou (Karabiner 88). Později je puška 1888 modernizována, místo nabíjení nábojovým rámečkem je upravena pro použití nábojových pásků.

Image Jehlovka Dreyse

Image Gewehr 71

Image Gewehr 88


I když lze pušku vzor 1888 považovat za moderní opakovačku, v roce 1898 je do výzbroje zavedena nová puška Mauser 1898 (Gewehr 98, vzor 1898, M98). Jde o opakovací pušku, využívající mauserův odsuvný závěr, uzamykaný dvěma ozuby vpředu a jedním pojistným vzadu. Koncepce nábojového rámečku je zde již opuštěna a puška používá nábojovou schránku, ta se nabíjí za pomocí nábojového pásku. Kapacita schránky je 5 nábojů 7,92x57, náboje jsou ve schránce umístěny dvouřadě (šachovnicově) a nahoru jsou vytlačeny jednoduchým pružinovým podavačem. Hlaveň pušky svojí délkou odpovídá tehdejším zvyklostem, se svou délkou 740 mm (stejná délka jako model 88) však stále ještě patří k těm kratším (Mosin 1891 800 mm, Lebel 804 mm, Mannlicher 1895 765 mm).

Image Gewehr 98

Pušku dlouhá 1250 mm se dost dobře nehodila pro jezdectvo, na scéně se proto v roce 1902 objevuje Karabiner 98. Délka hlavně je jen 430 mm a nedlouho po zavedení náboje s ostrou špičku (1905 - Spitzgeschoss) se tato délka ukázala býti příliš krátká. Od roku 1908 je proto zaváděna no výzbroje jezdectva, polního dělostřelectva, ženistů a kulometných jednotek nová Karabina 98, později označovaná jako Karabiner 98a. Hlaveň byla proti předchůdkyni prodloužena na 590 mm, karabina byla vybavena novým posuvným hledím a zahnutou klikou závěru.
Pro cyklistické oddíly byla vyráběna třetí varianta této pušky, její označení bylo Radfahrer Gewehr. Tato puška je téměř identická se puškou vzor 98, jediný rozdíl je v ohnuté klice závěru a postranním řemenu.

Technické data pušky Mauser 1898
ráže - 7,92x57
délka - 1250 mm
délka hlavně - 740 mm
hmotnost - 4,01 kg
kalibrace hledí - 400 až 2000 metrů
kapacita zásobníku - 5 nábojů

Puška 1898 byla velmi dobrým exportním artiklem, řada zemí ji vyráběla v licenci. Řada dalších pušek využívala některé prvky použité na této pušce (Springfield 1903), dá se tedy říci, že se jednalo asi o nejrozšířenější vojenskou pušku až do poloviny 20. století (samozřejmě tím nemyslím původní model)

Poválečná německá armáda (Reichswehr) dostala do vínku od spojenců mnoho omezení a zákazů, armáda mohla mít 84.000 pušek a 18.000 karabin. Je docela zajímavé, že byl vybrán Radfahrer Gewehr coby "nová" puška pro Reichswehr, od roku 1923 zavedena do výroby jako Karabiner 98b. Na pušce je použito nové hledí a je upravena funkce podavače, závěr nelze po vystřílení nábojů uzavřít. Od roku 1926 je puška vyráběna u firmy Simsan & Co v Suhlu, předchozí pušky byly pouze upravovány z původní verze 1898.

Karabina 95b však neřešila jeden zásadní problém pušky 1898 - délku hlavně a kalibraci hledí od 400 metrů. Moderní opakovačky, postavené na systému Mauser, v té době již reflektují zkušenosti z právě proběhnuté války. Mezi tyto modernizované pušky lze hlavně zařadit československou pušky vz. 24 a belgickou model 1924. Firma Mauser sice vyráběla pušku s 600 mm hlavní (Standard Modell), jednalo se ale o "komerční model", kompletovaný ve Švýcarsku pro zahraniční odběratele. Tato opakovačka se měla stát standardní armádní puškou, armáda však dávala přednost postupné konverzi Karabiner 98b. Ta měla postupně probíhat od roku 1932, hospodářská krize se v té době podepsala i na Rechswehru.

Změna nastává s příchodem nového kancléře Adolfa Hitlera, na přelomu let 1933/34 je zavedena do výzbroje puška Standard Modell II. Ta je na rozdíl od své předchůdkyně vybavena ohnutou klikou závěru a postranními řemeny. Na této pušce lze většinou nalézt označení D.R.P. (německá říšská pošta) nebo D.R. (německé říšské dráhy). Podle některých zdrojů šlo pouze o krycí názvy, pušky měly být dodávaný SA a SS.
Na světě tedy byla nová puška, do výzbroje německé armády byla krátká puška zavedena 14.6.1935. Její oficiální název byl Karabiner 98 kurz - K98k, její krycí jméno bylo Adalbert.

Image

Místo plané řečnění se raději podívejme na konstrukci K98k, nebudu zde ale opisovat veškeré mechanismy pušku, více řekne schématický řez puškou. Základem pušky je pouzdro závěru s hlavní a závěr, dále na pušce najdete mířidla, objímky, nábojovou schránku, spoušťové ústrojí a pažbu. Hlaveň je přišroubována k pouzdru závěru, její délka je 600 mm, uvnitř nalezneme čtyři pravotočivé drážky s konstantním stoupáním 240 mm. Na hlavni je vzadu připájena základna pro hledí, vpředu pro mušku. Pouzdro závěru má ve přední části objímku se závitem, do něj je zašroubována hlaveň, ve zbytku pouzdra je vývrt pro závěr. Po bocích vývrtu jsou vyfrézovány podélné drážky pro uzamykací ozuby, v zadní části jsou vyfrézované výřezy pro nasazení nábojového pásku.
Závěr se skládá z těla závěru, na něm je v zadní části ohnutá klika zakončená kuličkou, úderníku s bicí pružinou, vytahovače s kroužkem, uzávěry, matice úderníku a pojistky. V zadní části závěru nalezneme pojistku, při otočení křidélka pojistky doprava je závěr a úderník blokován, v poloze vzhůru je zajištěn pouze úderník a pušku lze nabíjet a vybíjet. V poloze vlevo je puška odjištěna.

Image

Při střelbě je třeba postupovat následovně. Klika závěru se otočí o 90° a natáhne se dozadu, závěr se musí zastavit o záchyt závěru. Do drážek se vloží nábojový pásek a náboje se palcem zatlačí do nábojové schránky. Závěr se posune dopředu, horní náboj se ze schránky vysune do komory. Otočením kliky záběru dolů se díky ozubům uzamkne závěr. Matice úderníků zůstává zachycena v zadní poloze a bicí pružina je tím pádem plně napnuta. Stisknutím spouště se záchyt závěru posune dolů a pružina vymrští vpřed úderník, ten inicializuje zápalku náboje.
Po výstřelu se opět opakuje sekvence otočení a natažení závěru, vyhazovač prázdnou vytahuje nábojnici z komory a vyhodí ji pravou stranou závěru ven. Potom se opakuje celý cyklus až do vyčerpání zásoby střeliva ve schránce. Pokud je již schránka prázdná, podavač ve schránce zabrání závěru v přesunu dopředu, což informuje střelce o nutnosti nabití pušky.

Během výroby dochází samozřejmě je změnám, někdy jde o zlepšení parametrů, většinou se ale jedná o zefektivnění výroby a nahrazení drahých materiálů těmi levnějšími. Mimo prodloužení vytěráku a zavedení krytu mušky šlo o K98k o zjednodušení výroby a ušetření surovin. Původní K98k byla vybavena pažbou vyráběnou z ořechového dřeva, od roku 1939 se začaly místo ořechu používat pažby z laminovaného dřeva, válcovaný plech (botka pažby) nahrazuje plechový výlisek. Kovové části, ošetřené původně modřením, jsou později ošetřené fosfátováním, součásti vyráběné z válcovaného plechu (objímky, lučík) jsou postupně vyráběny z lisovaného plechu.
Od roku 1944 se začíná vyrábět zjednodušená puška, neoficiálně označovaná jako Kriegsmodell. Tento model již neměl úchyt pro bodák a vytěrák, u některých pušek nebylo namontováno posuvné hledí, místo něj se objevuje pevné lisované hledí. Ale žádná z těchto úprav neměla vliv na funkčnost a střelbu z těchto pušek.
Zjednodušením ještě nebyl konec, koncem války firma Mauser zkonstruovala zjednodušenou variantu K98kv. Místo zahnuté kliky závěru byla použita přímá klika, hledí vylo kalibrováno od 100 do 500 metrů, plechová nábojová schránka tvoří jeden díl s lučíkem. Puška již nemá nadpažbí, pažba je zkrácena na 74 cm.

Příslušenství K98k
K pušce se dodávalo rozsáhlé příslušenství, některé tvořilo základní vybavení každého vojáka, některé zůstala jen v podobě několika prototypů.
Na prvním místě je třeba zmínit sumky na střelivo. V roce 1934 bylo zavedeno třídílné kožené pouzdro, v každém oddílu byli tři nábojové pásky. Běžný voják fasoval dvě tyto pouzdra, zásoba střeliva tak mohla činit až 90 nábojů 7,92x57. Výsadkáři měli například speciální látkové sumky pro 100 nábojů, tyto se ale na rozdíl od klasických sumek nošeny ve vertikální poloze.

Image

Další příslušenství je dle mého názoru jedním z největších přežitků, který se najde ve výzbroji ještě dnes. Ano, hádáte správně, jde o bodák. Pro K95k byl dodáván bodák SG (Seitengewehr) 84/98, šlo od bodák dlouhý 38,5 cm (čepel 25 cm), starší bodáky mají dřevěné střenky, novější bakelitové. Pokud nebyl bodák nasazen na pušce, bylo jeho místo za opaskem v plechové pochvě. Dalejo zajímavější je bodák SG42, jde o multifunkční vojenský nůž, vyrobený v počtu cca 2000 kusů firmou Eickhorn. Tento bodák měl v duté rukojeti zabudován víceúčelový nástroj, voják tak měl k dispozici otvírák, vývrtku (důležitá věc ve Francii), nůž, šídlo a šroubovák. Celkoví dílka bodáku byla 30 cm, délka čepele byla 17,6 cm.

Image SG 84/98

Image Image SG42

Žádná střelná zbraň se neobejde bez více či méně pravidelného čistění, pro K98k byla k dispozici čistící sada RG (Reinigungsderäte) 34. Tato sada byla uležena v plechové krabičce se zaoblenými roky, uvnitř najdeme kartáček na nábojovou komoru, kartáč na čistění vývrtu hlavně, článkový hliníkový čistící řetěz, nástroj na demontáž nábojové schránky a olejničku. Původní olejničky byly vyráběny ze strojově obráběné oceli, od roku 1939 se začínají používat bakelitové olejničky, v roce 1944 se začíná dodávat plechová olejnička. V průběhu let se mění i vybavení čistící sady, najdeme v ní většinou různé kartáčky, naopak zde již chybí nástroj na demontáž nábojové schránky.

Image Image

Pro krytí ústí hlavně a mušky je používán původní kryt pro pušku vzor 98, jde o krytku připevněnou na kryt mušky. Od konce roku 1939 jej nahrazují jednodušší gumové krytky, k pušce jsou dodávány 4 kusy.
V roce 1942 je po špatných zkušenostech z východní fronty vyvinuta zimní spoušť (Winterabzug), do výzbroje je ale zavedena až v roce 1944. V plechové krabičce byla umístěna páka ovládající spoušť, pro střelbu stačilo posunout boční páku (vyvedenou mimo lučík) dozadu. Zimní spoušť patřila ke standardnímu vybavení odstřelovačů.

Mezi poněkud neobvyklé doplňky můžeme zařadit tlumiče, otázkou ovšem je, kde a kdy byly použity. Dochovalo se několik exemplářů, při střelbě s tlumičem se muselo používat speciální podzvukové střelivo (zelená špička střely).

Pokud je tlumič u podobné pušky poněkud netypické příslušenství, to následující je již z oblasti sci-fi. Jde o zakřivenou hlaveň (Krummlauf), umožňující střelbu z krytých pozic. Šlo o nástavbu hlavně, testovaly se dvě provedení - zahnutí pod úhlem 30° a 90°. V roce 1943 došlo k testům a "hlaveň 30°" byla označena jako vhodnější. Další vývoje se ale zaměřuje na útočnou pušku s nábojem 7,92x33, pro K98k bylo vyrobeno pouze několik kusů "zahnuté hlavně".

Image

Nakonec jsem si nechal poněkud lepší "zübehorn", pro zvýšení palebné síly a alespoň minimální možnosti obrany proti tankům byl pro pušku K98k dodáván granátomet. Nešlo o nějaké dnešní podvěšené granátomety, tyto se montují přímo na ústí hlavně (přesněji se upevňují na záchyt bodáku). První granátomet (byl určen pro výsadkáře) měl krásný německý název Gewehrgranatgerät zur Panzerbekämpfung 40 (GG/P40). Pro zaměření při střelbě s granátem bylo na pažbě a hlavni umístěno zvláštní hledí.
Druhý granátomet Gewehrgranatgerät 42 přišel na svět v roce 1942, šlo o granátomet s dvojitou sklopnou základnou. Hledí bylo samostatné, připevňovalo se k pušce objímkou (součástí byla vodováha). S hledím byly při střelbě problémy, místo něj se používala v omezené míře výklopná mířidla připevněná k horní objímce. Z granátometů šlo vystřelovat tříštivé granáty Gewehrsprenggranaten, k dispozici byla i verse s prodlouženým dostřelem a speciálním zapalovačem. Pro střelbu na pancéřované cíle šlo využít čtyři modely protitankových granátů Gewehrpanzergranaten, u modelu 30 a 40 šlo o klasické protipancéřové granáty, modely 46 a 61 měly kumulativní účinek. Při střelbě granátometem se používal speciální střelivo, náboj měl dřevěnou střelu, případně u náboje není vůbec žádná střela.

Image Image

Image Image

Image

Nevím, jestli lze odstřelovačskou variantu pušky K98k zařadit mezi "příslušenství". Větší nasazení těchto pušek lze vysledovat až od roku 1941, tuto změnu způsobilo masivní nasazení odstřelovačů na sovětské straně. Jako první byl zaveden do výzbroje komerčně vyráběný dalekohled ZF39, šlo o jednotný název pro různé dalekohledy se zvětšením 4x. Rovněž montáž byla "každý pes jiná ves", narazíme zdě dlouho i krátkou boční montáž, klapkové i otočné montáže.
Koncem roku 1941 byla k dispozici ve větším množství K98k se zaměřovacím dalekohledem ZF41 (Zielfernrohr 1941), ten má ale naprosto nedostačující zvětšení 1,5x. Dle plánu mělo být vybaveno tímto dalekohledem asi 6% K98k, tohoto procenta se však nikdy nedosáhlo. Nakonec byla tato varianta vyškrtnuta z kolonky "odstřelovačká puška", od roku 1944 to byla zase obyčejná K98k. Samozřejmě se používala až do konce války. Zajímavá je instalace ZF41, ten byl na pušce umístěn v místě hledí, tedy cca 30 cm od střelcova oka.
Dalehohled ZF4 byla sice určen pro samonabíjecí pušku G43, montoval se ale i na K98k z důvodu malého rozšíření pušky G43. Tento dalekohled měl v budoucnu nahradit komerční dalekohledy.
Ještě je třeba zmínit počet pušek osazených zaměřovacími dalekohledy, uvádí se počet 200.000 K98k s dalekohledy. Z toho bylo cca 100.000 vybaveno dalekohledem ZF41. Existovalo 23 výrobců zaměřovacích dalekohledů, mezi nimi byla i přerovská Optikotechna, její výrobky byly označeny kódem "dow".

Image Image ZF41

Nyní něco málo ke střelivu, standardním nábojem během WW2 byl náboj s těžkou špičatou střelou (schweres Spitzgeschoss), zavedený v roce 1917 do výzbroje coby náboj pro kulomety. Délka střely je 35,3 mm, náboje vyrobené do roku 1930 měly černé zápalkové mezikruží, po tomto datu mělo zelenou barvu.
Poloprůbojný náboj (Spitzgeschoss mit Eisenkerne) - délka 37,3 (39,6) mm, střela s kovovým jádrem, barva mezikruží je modrá.
Průbojný náboj (Spitzgeschoss mit Kern) - střela s ocelovým jádrem, obalený olovem a tombakovým pláštěm, barva mezikruží červená.
Průbojný náboj vylepšený (Spitzgeschoss mit Hartkern) - jádro střely z karbidu wolframu, červené mezikruží.
Průbojný náboj svítící (Spitzgeschoss mit Kern, Leuchtspur) - střela s ocelovým jádrem, svítící slož je v zadní části, mezikruží je červené, střela má černou špičku.
Průbojný náboj zápalný (Phosphor mit Kern) - střela s ocelovým jádrem, v zadní části je fosforová slož, černé zápalkové mezikruží.
Dále existuje podzvukový náboj pro střelbu s tlumičem (Nahpatrone), cvičný náboj vzor 1933 (Platzpatrone 33), školní náboj (kovový nebo plastový), náboj pro vystřelování puškových granátů (Gewehr-Treibpatrone) a zástřelný náboj (Beobachtungspatrone).

Nakonec se krátce podíváme na výrobu K98k. Prvními výrobci byly firmy Mauser a Sauer & Sohn. Po zakoupení licence vládou začíná výroba ve firmách Erma, Berlin-Lübecker Maschinenfabrik, Berlin-Suhler-Waffen-und Fahrzeugwerke a Gustloff Werke, po obsazní Rakouska a ČSR běží výroba ve firmách Steyer a Waffenwerke Brün (ČZ Brno) včetnně pobočného závodu v Povážské Bystrici (kód na zbraní "dou" nebo "dot").
A kolik že bylo vyrobeno K98k? Tuto otázku dnes již nikdo nezodpoví, některé archivní materiály se u výrobců ztratili. A podle armádních archívů nelze přesně určit vyrobené K98k, armáda nerozlišovala, zda se jedná o německou výrobu či zbrojováckou pušku vz. 24 nebo polskou wz. 29. Uvádí se výroba asi 12.000.000 K98k, německá armáda však v důsledku ztrát nikdy neevidovala více jak 6.000.000 K98k.

Technické data K98k
ráže - 7,92x57
délka - 1110 mm
délka hlavně - 600 mm
hmotnost - 3,4 kg
kapacita zásobníku - 5 nábojů

Gewehr 41 (M)

6. února 2011 v 19:23 pušky
Trnitá německá cesta

Image

Ve dvacátých a třicátých letech 20. století celá řada vyspělých armád obracela svou pozornost k samonabíjecím nebo samočinným puškám, jejichž technický vývoj, započatý na přelomu století, významně posunula kupředu první světová válka. Zůstává poněkud s podivem, že průmyslově i vojensky rozvinuté Německo tomuto trendu značně dlouho jen nečinně přihlíželo. Skutečného důvodu tohoto postoje se dnes dobereme asi jen stěží, ale se vší pravděpodobností se jednalo o kombinaci více příčin.
Německo vyšlo z války jako poražená mocnost, země byla hospodářsky vyčerpaná, versailleská smlouva navíc drasticky omezila jak početní stav, tak i výzbroj Reichswehru, který měl do budoucna hrát v Evropě jen bezvýznamnou defenzivní úlohu. Vláda neměla finanční prostředky a německé zbrojovky pomýšlely spíše na odprodej nadbytečných výrobních kapacit do zahraničí, než na nový, nákladný vývoj s nejistým odbytem. K tomu lze přičíst fakt, že opakovačky systému Mauser 98, jež tvořily páteř výzbroje německé pěchoty, byly celkem právem (a to nejen v Německu samotném) považovány za špičkové zbraně. Tehdejší vojenská doktrína vnímala samonabíjecí pušky coby jakýsi doplněk výzbroje, určený ke zvýšení palebné síly pěchoty. Jenže Němci byli přesvědčeni, a budoucnost jim měla dát za pravdu, že hlavním zdrojem palebné síly pěší jednotky je kulomet, obsluhovaný pečlivě vycvičenými zkušenými vojáky a poddůstojníky. Buď jak buď, Reichswehr prostě nejevil zájem a prozatím se spokojil s poměrně pečlivým sledováním zahraničního vývoje a trendů.
Takže zatímco ve Francii, USA, Rusku a Československu už měli konstruktéři na konci 20. let celkem jasno, co se týče životaschopných konstrukcí vojenských samonabíjecích pušek, německý vývoj teprve vstával z mrtvých. A v polovině let třicátých, kdy se v SSSR soudruzi Simonov a Tokarev flekovali jako plavci při mariáši, kdo předloží ke zkouškám lepší samozarjadnuju vintovku, Česká zbrojovka předváděla po celém světě velmi vyspělé Holkovy pušky řady ZH, a ve Spojených státech Mr. Garand vychytával poslední mouchy na svém díle, jež mělo zanedlouho vstoupit do historie válečnictví jako US M1 Rifle, vojenští odborníci nyní již nacistického Německa stále ještě nevěděli, co mají od nové pušky očekávat. Prozatím pouze otestovali několik starších domácích (Heinemann, Vollmer) i zahraničních systémů a udělali si jasno v tom směru, že samonabíjecí puška nemá být doplňkovou zbraní, nýbrž novým základním vzorem pěchotní zbraně pro moderní dynamické vedení války. Hlavní konstrukční úskalí ale spočívalo v tom, že Waffenamt (Výzbrojní úřad) zásadně odmítal systémy používající k pohonu automatiky odběr plynů z vývrtu hlavně. Armádní specialisté se totiž obávali příliš velké ztráty výkonu. Z balistického hlediska je to, při použití náboje 8x57 IS, samozřejmě nesmysl. Ale vymlouvejte něco pruskému oficírovi, když si to vezme do hlavy…
Zbrojovka Mauser, osvědčený dodavatel vojenské výzbroje, předložila roku 1935 vojenské správě k posouzení svůj funkční vzorek G35, dílo konstruktérů Schweikleho a Altenburgera. Zbraň využívala k činnosti automatiky krátkého zpětného pohybu hlavně a Waffenamt celkem zaujala. U výrobce bylo objednáno 600 kusů pro vojskové zkoušky, jež však skončily fiaskem - při znečištění prachem a pískem puška selhávala.
Krátce poté se vynořil zajímavě konstrukčně a technologicky koncipovaný systém A115 firmy Carl Walther, se systémem odběru plynů z hlavně. Přes víceméně odmítavý postoj ji armáda připustila ke zkouškám. Problematickým uzlem se ukázal být dutý prstencový píst, jenž působil tolik potíží, že zkoušky byly roku 1938 zastaveny. Tato epizoda pouze utvrdila odpovědné představitele Waffenamtu v jejich přesvědčení, že ty ničemné kvéry s "dírou v hlavni" jsou dobré leda pro kočku.
To už byla válka za dveřmi a výzbrojní správa měla docela jiné starosti, i výrobci samotní byli více než vytíženi hromadnou produkcí již zavedených typů pušek, pistolí a kulometů. Teprve v roce 1940, po pádu Francie, Waffenamt opět vyzval německé zbrojovky k předložení nových modelů samonabíjecích pušek, přičemž svou výzvu doplnil výčtem požadavků, z nichž nejdůležitější byly následující:

- Hlaveň nesmí být k odběru plynů provrtána
- Na horní ploše pouzdra závěru se nesmějí při střelbě pohybovat žádné součásti
- Pro případ selhání automatiky musí být puška vybavena zařízením pro manuální opakování, fungujícím podobně jako u pušky K.98k.

Tyto požadavky samy o sobě vylučovaly aplikaci optimálních technických řešení a většinu konstruktérů odradily. Dvě zbrojovky se však přece jen rozhodly zkusit štěstí a předložily ke zkouškám své funkční vzorky. Jednalo se o firmy Carl Walther a Mauser Werke.
U Mauserů se na konstrukci vojenské samonabíjecí pušky pilně pracovalo i po odmítnutí pušky G35, takže konstrukční tým pod vedením ing. E. Altenburgera se mohl již v prosinci roku 1939 pochlubit několika perspektivními prototypy. Zástupce Waffenamtu nejvíce zaujal model S/42 D, jehož mírně upravené provedení bylo nakonec objednáno v počtu 5000 kusů. Během zkoušek puška obdržela označení Gewehr 41 (M), zkráceně G.41 (M), kde (M) značí výrobce - Mauser.
Puška G.41 (M) fungovala na principu odběru plynů na ústí hlavně. Tvůrci zbraně u ní aplikovali systém, jenž počátkem 20. století vynalezl dánský konstruktér Sjören H. Bang. Spalné plyny, unikající za střelou z hlavně, byly zachycovány kuželovým úsťovým nástavcem.

Image
Obr. 1 - Zařízení k odběru plynů na ústí hlavně

Samotný závěr pušky byl válcový, přímotažný. Aby mechanismus, v souladu s požadavky Waffenamtu, bylo možno ručně ovládat obdobně jako u pušky K.98k, doplnili jej konstruktéři svérázným zařízením v podobě kliky na dlouhém válcovém táhle, umístěné v zadní části pouzdra závěru. V klidové poloze klika vyčnívala vpravo, do funkční polohy se přemísťovala otočením o 90 stupňů nahoru. Pak bylo možno tahem vzad otevřít závěr. To skutečně připomínalo opakovací pušku.

Image
Obr. 2 - Puška G.41 (M) - pohled na závěrovou část

Zásobovací zařízení představovala pevná nábojová schránka s kapacitou 10 nábojů, situovaná v dolní části zbraně před lučíkem. Plnila se pomocí nábojových pásků k pušce Mauser 98. Konstrukce využívala některé součástky z pušky K.98k, jež představovala základní vzor ve výzbroji Wehrmacht. Jednalo se o botku pažby, hlavňové objímky, vytěrák a chránítko mušky. Samozřejmostí bylo použití shodného bodáku. Obdobné konstrukce jako u K.98k, avšak nikoliv totožné, bylo stavitelné hledí.
Služební předpis pro pušku G.41 (M) byl vydán koncem května 1941 pod číslem D 191/1, přestože zbrojovka Mauser dokázala do konce roku zkompletovat a předat pouhých 56 pušek. Zkoušky prováděné v režii Waffenamtu navíc odhalily množství technologických vad, svědčících o metalurgických potížích při výrobě. Opakovaně docházelo k deformaci nebo praskání součástí mechanismu, testované pušky v řadě případů vykazovaly velmi špatnou funkci. Poškozené a nefunkční zbraně byly odesílány zpět do továrny k opravě. Výroba objednaných 5000 kusů se neuvěřitelně vlekla, do ledna 1942 dokázala zbrojovka dodat pouze 1673 pušek, přičemž řadu dílů vyráběly subdodavatelské firmy. Vedení společnosti ovšem ujišťovalo Waffenamt, že zakázku splní nejpozději do dubna 1942. Vojenská správa tedy objednala u každé ze soutěžících zbrojovek (Mauser, Walther) dalších 5000 zbraní, jež měly pocházet již ze zavedené sériové výroby. V případě firmy Mauser byla ve hře navíc předběžná objednávka na celých 50 000 kusů, dodávky tohoto množství byly naplánovány až do března 1943. Takovýto rozsah dodávek by však znamenal pro Oberndorf nutnost zastavit naplno rozjetou produkci pušek K.98k - a to bylo ve válečné době zcela nemyslitelné. K dovršení všeho se ukázalo, že v porovnání obou konkurenčních typů si lépe vede puška firmy Walther, přestože nesplňovala hned dvě ze tří základních technických podmínek zadání. Navíc (a právě díky tomu) byla puška G.41 (W) (= Walther) jednodušší, technologičtější a levnější. U Mauserů tedy alespoň urychleně hledali cesty, jak aplikovat lisování a svařování na co nejvyšší počet součástí zbraně. De facto se to však podařilo jen u základny nábojové schránky, tvořící jeden celek s lučíkem. Subdodavatelem této součásti se stala firma Diana Werke z Raststattu, jinak známý výrobce vzduchovek. Určité množství pušek G.41 (M) bylo kromě toho pokusně opatřeno pažbou z vrstveného laminovaného dřeva namísto masivního ořechu. Také se celkově podařilo zvýšit kvalitu a spolehlivost pušek.

Popis konstrukce a ovládání

Puška G.41 (M) je samonabíjecí zbraň ráže 8x57 IS (7,92x57), fungující na principu odběru spalných plynů na ústí hlavně. Spalné plyny, unikající za střelou z vývrtu hlavně, jsou zachycovány kuželovým úsťovým nástavcem. Německý název tohoto zařízení zní "Gasdüse", v české terminologii by se nejspíše jednalo o "zesilovač zpětného rázu". Takto vzniklý tlak posunuje dozadu válcový dutý píst, navlečený na hlavni. Jeho pohyb se prostřednictvím dlouhého táhla o příčném profilu výseče mezikruží, uloženého ve dvou prstencových objímkách, přenáší na odpruženou opěrku, rovněž navlečenou na hlavni. Ta je spojena se dvěma symetrickými táhly, jež obkračují po obou stranách nábojiště a ovládají pohyb nosiče závorníku.
Závěr pušky je válcový, přímotažné konstrukce, se dvěma symetrickými uzamykacími ozuby v přední části. Skládá se z otočného závorníku s uzamykací hlavou, a z nosiče závorníku hranolového tvaru, jehož bočními plochami je závěr veden. Celek je uložen v pouzdře, do něhož je vpředu zašroubována hlaveň. Ruční ovládání závěru je řešeno pomocí otočné kliky, pohybující válcovým táhlem uloženým v pouzdře závěru rovnoběžně se závěrem, avšak pod osou hlavně. V dutině táhla je uložena předsuvná pružina závěru, jejíž přední konec se opírá o suvný jezdec, do jehož výstupku je zaklesnut nosič závorníku. Klika závěru se při střelbě nepohybuje. Závěr je vybaven střeleckou pohotovostí, jež po vystřelení posledního náboje z nábojové schránky zachytí závěr v otevřené poloze. Páčka střelecké pohotovosti se nachází na pravém boku pouzdra závěru, přibližně nad přední úponou lučíku.
Uchycení ponosového řemene rovněž odpovídá pušce K.98k. Přední úchyt řemene (poutko) je integrální součástí dolní hlavňové objímky, zadní úchyt má podobu průvleku v hlavišti pažby.
Puška je opatřena pevnou, dvouřadou nábojovou schránkou o kapacitě 10 nábojů. Plní se prostřednictvím nábojových pásků pro pušku K.98k, k naplnění schránky je tedy třeba dvou pásků po pěti nábojích. Drážky pro nábojový pásek jsou vytvořeny v horní části pouzdra závěru, na zadním okraji výhozního okénka. Otevřená mechanická mířidla představuje pevná muška v tunelovém chránítku a sektorové hledí se stavítkem. Hlední vzdálenost je nastavitelná v rozsahu 100 - 1200 metrů. Páčková pojistka umístěná v příčném výřezu na horní ploše krytu pouzdra závěru, má dvě polohy: doleva odjištěno, doprava zajištěno. V zajištěné poloze pojistka současně blokuje pohyb závěru.

Obsluha zbraně tedy vypadá následovně: střelec uchopí kliku závěru a otočí ji směrem nahoru (proti směru hodinových ručiček). Poté tahem vzad odemkne a otevře závěr. Nasadí nábojový pásek do drážek na horní straně pouzdra závěru a tlakem na horní náboj vtlačí pět nábojů do nábojové schránky. Prázdný pásek vytáhne a zahodí. Jelikož schránka má kapacitu deset nábojů, pro nabití plné kapacity je třeba dvou pásků (2x5 nábojů). Poté uchopí kliku závěru, zatlačí ji dopředu a otočí směrem dolů. Během ručního otvírání a zavírání není závěr pod tlakem předsuvné pružiny, manipulace je tedy velmi snadná. Puška je nyní nabita a připravena ke střelbě. Střelec uchopí krk pažby a po zamíření na cíl stiskem spouště vystřelí.

Image
Obr. 3 - Plnění nábojové schránky

Jakmile střela opustí hlaveň, za ní vytékající spalné plyny o vysokém tlaku jsou částečně zachyceny a obráceny v kuželovém úsťovém nástavci. Vzniklý tlak posune dozadu píst, jehož pohyb se přenese na soustavu táhel ovládající nosič závorníku. Ten se začne pohybovat dozadu, zatímco závorník v této fázi odemykání stojí na místě a pouze se otáčí. Po překonání podkluzu se, vlivem vzájemným působení spirálových výstupků na těle závorníku a drážek v dutině nosiče, závorník pootočí natolik, že uzamykací ozuby na hlavě závorníku vyjdou z drážek v zadní části hlavně. Závěr je odemčen a vlivem zpětného rázu se pohybuje dozadu. Po dosažení zadní úvrati se závěr zastaví a předsuvná pružina jej začne odsunovat zpět dopředu, přičemž přímoběžný úderník je zachycen v napnuté poloze ozubem spoušťové páky. Během dopředného pohybu nabere z nábojové schránky další náboj a zasune jej do komory. V poslední fázi předkluzu závorník dosáhne přední úvrati, zatímco jeho nosič se stále ještě pohybuje dopředu a prostřednictvím tvarových ploch otáčí závorníkem. Uzamykací ozuby zapadnou do příslušných drážek, závěr je uzamčen, bící ústrojí napnuté a puška připravena k dalšímu výstřelu.
Po vystřelení posledního náboje z nábojové schránky podavač zvedne záchyt střelecké pohotovosti a závěr je zachycen v otevřené poloze. Střelci se tak dostane upozornění, že došlo střelivo, a puška je současně připravena k nabíjení. Po naplnění nábojové schránky střelec stiskne páčku střelecké pohotovosti, závěr, který se nachází pod tlakem předsuvné pružiny, se ihned uzavře a uzamkne (přičemž dojde k zasunutí náboje do komory), a zbraň je připravena ke střelbě.

Základní takticko-technická data:

Ráže: 7,92x57
Celková délka: 1175 mm
Délka hlavně: 566 mm
Hmotnost (bez nábojů): 5,02 kg
Kapacita nábojové schránky: 10 nábojů

Rozborka zbraně

Rozborku pušky G.41 (M) je možno v zásadě rozdělit na dvě části: rozborku závěrového systému a rozborku pohonu automatiky. Oč je první část snazší, o to je druhá náročnější.
Rozborka závěrového systému začíná manuálním otevřením závěru a kontrolou nábojové komory. Nábojovou schránku nelze jednoduše odejmout ani nemá pohyblivé vývodky, jsou-li tedy ve schránce náboje, nezbývá než je odstranit ručním opakováním. Jakmile jsou schránka i nábojová komora prázdné, je třeba zavřít závěr, stisknutím spouště vypustit úderník a pomocí dvou stiskátek na bocích krytu pouzdra závěru za výhozním okénkem uvolnit kryt pouzdra. Odklopí se zcela jednoduše směrem nahoru a dozadu.

Image
Obr. 4 - Otevřený kryt pouzdra závěru

Poté se otočí klika závěru nahoru, závěr se odsune do krajní zadní polohy a směrem nahoru jej lze vyjmout z pouzdra. Vyjmutím závěru se současně uvolní táhlo kliky závěru, které se vytáhne směrem dozadu.

Image
Obr. 5 - Vyjímání závěru


Image
Obr. 6 - Vyjímání táhla kliky závěru

Předsuvná pružina závěru, uložená v dutině táhla, se při běžné rozborce nevyjímá. Částečným vytlačením tvarovaného příčného čepu v zadní části závěru lze oddělit hlavu úderníku a ze závorníku sejmout jeho nosič. Opětovným nasazením hlavy úderníku a otočením se uvolní opěrka pružiny úderníku. Poté je možno z dutiny nosiče závorníku vytáhnout směrem vzad pružinu i samotný úderník. Sborka závěru probíhá v opačném pořadí.

Image
Obr. 7 - Závěr rozložený na základní části

Rozborka pohonu automatiky začíná odšroubováním úsťového nástavce. K tomu je třeba pomocí vhodného nástroje (např. hrotem střely ostrého nebo školního náboje) zatlačit odpružený pojistný čep, uložený zpředu horizontálně v nosiči mušky, podobně jako u samopalu vz. 58. Jakmile je sejmut úsťový nástavec, lze s hlavně stáhnout plynový válec s nosičem mušky i dutý válcový píst, navlečený na hlavni.

Image
Obr. 8 - Demontované zařízení k odběru plynů: dole ústí hlavně, nahoře (zleva doprava) úsťový nástavec, plynový válec a plynový píst

Další fází rozborky je sejmutí nadpažbí. K tomu je nutno nejprve stlačit pojistné pero na pravém boku předpažbí a obě hlavňové objímky stáhnout směrem dopředu. Sejmutím nadpažbí se zpřístupní odpružená opěrka a přední část obou symetrických táhel, ovládajících nosič závorníku.

Image
Obr. 9 - Sejmuté nadpažbí, pohled na opěrku ovládacích táhel nosiče závorníku

K úplné rozborce mechanismu pohonu automatiky je třeba vyjmout systém zbraně z pažby. To se provádí vyšroubováním dvou šroubů na spodní straně pažby, před nábojovou schránkou a za lučíkem spouště. Každý z nich je navíc zajištěn proti uvolnění pojistným šroubkem.

Image
Obr. 10 - Demontovaná základna lučíku s nábojovou schránkou, vlevo nahoře podavač s pružinou

Po vyjmutí šroubů lze odejmout základnu nábojové schránky s lučíkem spouště a jsou-li sejmuty hlavňové objímky, je možno celý systém včetně pouzdra závěru vyjmout z pažby směrem nahoru. Jakmile je systém venku z pažby, můžeme vytáhnout směrem dopředu z prstencových vodítek táhlo pohonu automatiky. Zpřístupní se také spodní část pohyblivé opěrky s její vratnou pružinou, které však nelze v polních podmínkách vyjmout. Sborka opět probíhá v opačném pořadí. Možnost nesprávné montáže je celkem vyloučena, ale celý proces rozhodně není bez úskalí, a hrozí nebezpečí ztráty drobných součástí. Selháním automatiky není puška vyřazena z činnosti, ale změní se v opakovačku. Totéž nastane v případě prasknutí vratné pružiny opěrky táhel nosiče závorníku, jejíž výměnu musí provádět zbrojíř.
U systému vyjmutého z pažby je celkem dobrý přístup ke spoušťovému a bicímu ústrojí. To se však skládá z množství drobných, choulostivých součástek, čepů a pružin, takže jeho rozebírání nelze doporučit nikomu jinému než zkušenému zbrojíři, vybavenému dílnou a příslušným nářadím. Dobový služební předpis vojákům podobné pokusy výslovně zakazoval.

Image
Obr. 11 - G.41 (M) rozebraná k čištění:

1 - pažba
2 - nadpažbí
3 - hlaveň
4 - úsťový nástavec
5 - plynový válec
6 - plynový píst
7 - klika závěru s táhlem
8 - hlavňové objímky
9 - pero hlavňových objímek
10 - táhlo plynového pístu
11 - opěrka táhel nosiče závorníku
12 - levé táhlo nosiče závorníku
13 - vratná pružina pohonu automatiky
14 - stavitelné hledí
15 - základna lučíku
16 - nábojová schránka
17 - podavač s pružinou
18 - šrouby základny lučíku
19 - závěr
20 - kryt pouzdra závěru
21 - páčka pojistky
22 - spoušť
23 - záchyt bodáku
24 - vytěrák


Image
Obr. 12 - detailní pohled na spoušťový mechanismus


Číslování a značení

Pušky typu G.41 (M), které jsem měl možnost vidět, měly tří- až pětimístné, výhradně numerické číslování (bez přídavného písmene). Číslování tedy pravděpodobně začalo od jedničky a pokračovalo se kontinuálně vzestupnou řadou. Nejnižší mnou zaregistrované číslo bylo 395, nejvyšší pak 12212. Zbraň s nejvyšším číslem má již lučík spouště vyráběný lisováním, k zavedení této technologické změny tedy došlo před dosažením uvedeného výrobního čísla.
Základní výrobní číslo zbraně je raženo na levém boku pouzdra závěru. Kromě toho jsou číslovány takřka všechny důležité součásti zbraně: závorník a jeho nosič, úderník, nábojová schránka, hlaveň, kryt pouzdra závěru, základna kliky závěru atd.
Všechny známé pušky tohoto typu jsou značeny na horní ploše nábojové komory (před výhozním okénkem) nápisem G.41 (M), provedeným patrně pantografickou frézkou. Nad ním se nachází otisk raznice přejímacího důstojníka Waffenamtu, ve všech případech s číslem 135, což značí, že byly kontrolovány a přejímány ve zbrojovce Mauser Werke v Oberndorfu. Stejný otisk raznice najdeme na boku pouzdra závěru za výrobním číslem, zatímco před tímto číslem (vlevo od něj) je vyražen symbol označující státní (armádní) majetek - stylizovaná říšská orlice se svastikou. Přejímací značka Waffenamtu se dále opakuje nad výrobním číslem na zadní ploše krytu pouzdra, na základně lučíku, dnu nábojové schránky a na spodku krku pažby. Na různých exemplářích pušek byla použita buď raznice v podobě orlice/WaA/135, nebo pouze orlice/135, což není u německého výzbrojního materiálu z doby 2. světové války obecně nijak výjimečné. Obě raznice pochopitelně patřily témuž přejímacímu důstojníkovi.

Image
Obr. 13 - detail modelového označení a otisku přejímací raznice

Další osudy

Ačkoliv se s náběhem sériové produkce podařilo odstranit většinu technických problémů daných technologií výroby a G.41 (M) se stala způsobilou pro polní službu, u vojáků si oblibu nezískala. Mnoho dalších jejích nectností totiž vyplývalo ze samotné konstrukce zbraně a nebylo je možno vyřešit bez drastických konstrukčních úprav. Puška se ukázala především neúměrně složitá, a to i pro relativně vzdělaného a kvalitně vycvičeného německého vojáka. Obsluha byla zbytečně komplikovaná, celá zbraň připadala vojákům nadměrně dlouhá, s vysokou hmotností, a navíc díky složitému systému odběru plynů těžká na ústí, což ztěžovalo rychlé míření na pohyblivé cíle. Jak vyplývá z předchozích odstavců, rozborka a údržba pohonu automatiky byla poměrně pracnou a složitou záležitostí - a je-li něco pracné a složité, má průměrný voják tendenci vyhýbat se tomu, jak jen může. To vedlo k častým závadám a poruchám systému.
A aby toho nebylo dost, nasazení na frontě ukázalo, že systém odběru spalných plynů pomocí úsťového nástavce způsobuje enormně rychlé vypalování ústí hlavně. Jak ví každý průměrně zkušený střelec, na stavu ústí hlavně bezprostředně závisí přesnost střelby a rozptyl zásahů. Takže jinak relativně málo opotřebené pušky G.41 (M) velmi brzy, jednoduše řečeno, střílely za roh. Problém byl přitom dán samotnou koncepcí systému (jež ovšem přímo vyplývala z požadavků Waffenamtu), a náprava tudíž neexistovala. Konkurenční puška G.41 (W) firmy Carl Walther sice používala podobný systém odběru plynů, ovšem paradoxně právě díky faktu, že se její tvůrci nesnažili do puntíku dodržet technické podmínky zadání, se ukázala jako spolehlivější, snáze ovladatelná a mnohem vhodnější pro velkosériovou výrobu. Málo zmiňovanou, avšak výraznou slabinou pušky G.41 (M) totiž bylo její přepečlivé zpracování. Většina součástek vznikala třískovým obráběním, výroba tedy byla pracná, časově náročná a stála ohromné peníze. Plošné zavedení podobné zbraně do výzbroje by se ve válečných podmínkách nutně stalo noční můrou každého výzbrojního důstojníka.
Němečtí vojáci na východní frontě logicky srovnávali své vlastní samonabíjecí pušky s kořistními ruskými SVT-38 a SVT-40, u nichž obdivovali především jejich jednoduchost, snadnou ovladatelnost a spolehlivost. Není divu, že G.41 (M) v tomto srovnání propadla. Pušky, dodané původně k bojovým útvarům, proto záhy skončily u různých druhosledových, výcvikových a strážních jednotek.

Image
Obr. 14 - Puška SVT-40

Kritický postoj a námitky frontových vojáků nakonec musel akceptovat i Waffenamt, který rozhodl ve prospěch konkurence a do výzbroje Wehrmachtu byla přijata puška firmy Walther, přestože byl současně nařízen její další vývoj. Zbrojovka Mauser ale pokračovala až do března 1943 v kompletaci těchto zbraní ze skladových součástek. Ještě roku 1943 byly pušky G.41 (M) ve výzbroji německých jednotek v Itálii, a likvidace výrobního zařízení byla nařízena až v létě 1944.
Celkem bylo vyrobeno kolem 15 000 pušek G.41 (M), což v objemu válečné zbrojní produkce představuje onu příslovečnou kapku v moři. Několik funkčních vzorků bylo upraveno pro použití odnímatelných zásobníků se zvýšenou kapacitou (odvozených od zásobníků lehkého kulometu MG.13), vyskytla se i varianta pušky určená pro odstřelovače, se zaměřovacím dalekohledem typu ZF 40. Žádné z těchto provedení se ale nedostalo do sériové výroby.

Letecké PROTIrakety PAC-3 a AIM-120

6. února 2011 v 19:11 Rakety
Min.obrany USA zahájilo jednání se zbrojařskými koncerny o možnostech NÁKUPU leteckých PROTIRAKET dlouhého doletu, schopných zasáhnout BALISTICKÉ RAKETY protivníka.

Image

Potencionálními dodavateli se nyní jeví firmy Lockheed Martin a Raytheon, které již mají rozpracované protirakety vyvíjené na bázi raket PAC-3 a AIM-120 AMRAAM. Tyto projekty jsou financovány jako perspektivní z US státního rozpočtu od roku 2005.
Z některých údajů též vyplývá, že oba zmíněné typy nově vyvíjených raket jsou schopny kromě balistických raket ničit i družice na nízké orbitě.
Že podobný systém funguje potvrzují vojenští experti US a dokládají na příkladu již z r.1985, kdy letoun F-15 pomocí rakety ASM-135(Vought ASM-135 ASAT) úspěšně zničil za cíl vybraný "kosmický aparát".

Vought ASM-135 ASAT
Image

AIM-120 - NCADE
Nová Protiraketa vyvinutá na bázi AIM-120 AMRAAM dostala pracovní označení NCADE (Network-Centric Air Defense Element) a je vybavena ifračerveně naváděnou hlavicí - obdobnou, jako má AIM-9X Sidewinder.
Efektivita hlavice byla otestována při nedávných testech právě na zmíněných AIM-9X. Oproti AIM-120 AMRAAM je pak protiraketa NCADE vybavena ještě druhým raketovým stupněm.
Fa Raytheon je připravena Pentagonu dodat prvních 20 seriových protiraket NCADE do roku 2013. Díky tomu, že se jedná o modifikaci již existující rakety se předpokládá, že CENA nepřekročí 1mil US za kus.

standartní verze AIM-120A
Image
AIM-9X
Image

PAC-3 - ALHTK
Představiltelé fa. Lockheed Martin pak kontrují, že v případě jimi rozpracované LETECKÉ varianty pozemního komplexu PAC-3 (MIM-104 A/B/C/D/E - ze země dolet 70km) ani není nutné doplňovat ani další stupeň ani novou bojovou hlavici a konverze na leteckou protiraketovou verzi vyjde ještě levněji.
Hlavní změnou v případě letecké PAC-3 tak má být vypouštěcí kontejner zavěsitelný na vnější závěsníky letounů. Letecká verze PAC-3 dostala pracovní označení ALHTK (Air Launched Hit to Kill).
Letecké testy ALHTK jsou plánované na druhou polovinu letošního roku.

PAC-3 /MIM-104
Image

Standard SM-3
Další ,zatím uvažovanou, možností takto upravených leteckých protiraket je raketa SM-3/RIM 161 BlockII/BlockIIA.
Seriovou variantou SM-3 /RIM-161A jsou nyní vybaveny křižníky Aegis a její vylepšenou variantou RIM-161 Block1B byla nedávno sestřelena družice USA 193.
V případě SM-3 je ale hlavní komplikací celková váha rakety, která je pro leteckou variantu dosti vysoká.

Vývojová řada RIM-161
Image

křižníky Aegis
Image

10cm horská houfnice vzor 16 (16/19)

6. února 2011 v 19:07 Houfnice
Image

Minulý článeček o 7,5cm horském kanónu vzor 15 se dočkal poměrně solidní odezvy, proto přihodím ještě nějaké informace o jeho dvojčeti. Tím byla 10cm horská houfnice vzor 16

Horská houfnice ráže okolo 10 cm nebyla zrovna obvyklou zbraní ve výzbroji armád na počátku 20. století. Podobnou zbraň kromě Škodovky vyvinul jen francouzský Schneider pro ruskou armádu a podobnou houfnici používala německá armáda. I v armádě mocnářství byla podobně jako u horských kanónů používána houfnice vzor 99 s bronzovou hlavní, v Plzni se vyráběly lafety a houfnice zde byly kompletovány.

Škodovka pokračovala ve vývoji horských houfnic a výsledkem byla houfnice vzor 08 z roku 1909. Bronzové hlavně opět dodával vídeňský Arsenal, zbytek houfnice byl vyroben v Plzni. Výkon houfnice byl 12,7/305/5500, malé množství bylo zavedeno do výzbroje mocnářství. Další konstrukce, která se objevila ve výzbroji armády byl vzor 10 o výkonu 14,7/305/6000. Tato houfnice byla vyvezena do Turecka. V roce 1916 dorazily do Turecka dvě baterie houfnic vzor 10, tyto baterie se na frontě osvědčily. Jak houfnice vzor 08, tak i vzor 10 se při dopravě dělili na dvě části, každý byla tažena dvěma koňmi.

Image

Vývoj horských houfnic se vzorem 10 nezastavil, pro Rumunsko byla vyráběna houfnice vzor 12R, pro armádu R-U byla vyvinuta pokusná houfnice vzor 12Y. Ta de dala rozložit na menší díly, ty se daly přepravit na soumarech. Ale na začátku WW1 bylo jasné, že stávající dělostřelecký materiál je zastaralý, problémem byly samozřejmě ztráty v boji. Z některých dílů nové lehké polní houfnice vzor 14 vznikla v roce 1915 nová horská houfnice, označená jako "10cm Gebirgs haubitze M16.

Image

Škodovka tuto houfnici vyráběla po celou dobu WW1, bylo vyrobeno 546 hlavní a 541 lafet. První série z roku 1915 prý měla ještě bronzové hlavně, od roku 1916 je však známa výroba pouze s ocelovými hlavněmi. Prvních 48 kusů vyrobených v listopadu 1915 bylo společně s 72 000 ran odesláno do Turecka. Po skončení války byla tato horska houfnice zařazena do výzbroje armád Československa, Rakouska, Itálie, Rumunska, Maďarska a Polska. Do Polska bylo v roce 1919 prodáno 32 houfnic a 16 000 ran.

V Československé armádě bylo v roce 1920 66 houfnic vzor 16, Škodovka však měla připravenu modernizaci této houfnice. Vznikla nová verze označená vzor 16/19, největším rozdílem bylo prodloužení hlavně o pět ráží při zvýšení hmotnosti jen o 45 kg. Dostřel se zvýšil o 1800 metrů, v březnu 1939 bylo ve výzbroji čs. Armády 44 houfnic vzor 16/19. Po rozdělení republiky zůstalo na Slovenku 38 kusů, byly použity při SNP a krátce po válce je používá i čs. armáda.

Image

Kanón byl pro horskou dopravu rozložen na tři jednotky
1. hlaveň - přepravována na horské káře vzor 16 (16/19)
2. kolébka a ochranný štít - přepravována na horské káře vzor 16 (16/19)
3. vrchní a spodní lafeta - doprava na vlastní nápravě

Pro houfnici se používala dělená munice:
- ostrý časovací granát vzor 15, 21, 21a, 30
- ostrý granátošrapnel vzor 14, 21, 21a
- ostrý šrapnel vzor 30
Střelivo se přepravovalo na horské káře vzor 15 nebo na soumarech.


technická data 10cm horské houfnice vzor 16 (16/19):
ráže (mm) - 100
hmotnost (kg) - 1235 (1280)
délka hlavně (mm) - 1930 L/15 (2400 L/24)
náměr (°) - -8 až +70
odměr (°) - 6
hmotnost střely (kg) - 16
dostřel (m) - 8000 (9800)
úsťová rychlost střely (m/s) - 390 (395)
rychlost střelby (ran/min) - 6
Obsluha - 6 mužů

15cm polní houfnice vzor 14/16 Image

6. února 2011 v 19:05 Houfnice
Image


Wildesau byl tak hodný a půjčil mi větší množství časopisů HPM. Tam mě zaujal článek o škodováckých houfnicích střední ráže, dříve nazývané "hrubé houfnice". A protože na palbě toho moc o dělostřelectvu nemáme, udělám z toho takový malý "výcuc".

Trochu historie. V červnu 1890 začalo ve Škodově továrně v Plzni fungovat samostatné oddělení pro výroby lodních děl, později rozšířené i o vývoj a výrobu polních děl, houfnic a kanonů. První konstrukce houfnic měly ráži 10cm, vyrábí i lafety pro 15cm houfnice M 99/4 pro Arsenal. Ta byla nasazena i v době WW1, i když se jednalo o zastaralou konstrukci (bronzová hlaveň). První houfnice ráže 12cm d/10 dodala škodovka pro říční monitory na Dunaji. V březnu 1908 byla nastřelena první 15cm polní houfnice d/15, která po úpravách byla předváděna i v Rusku. V roce 1910 je vyrobena nová 15 cm d/13,5 houfnice, vybavena zákluzem hlavně a závěrovou poloautomatikou. V roce 1913 je dodáno rumunské armádě 8 ks houfnice 15cm d/14, označovanou 12R.

Nedostatek 15cm houfnic a technické zastaralost používaných typů přinutila rakouskou vojenskou správu v roce 1914 objednat značné množství těchto houfnic. Do výzbroje byla zavedena jako "15cm Feldhaubitze M 14". Houfnice má ocelovou hlaveň plášťové konstrukce s 36 drážkami, vodorovný klínový závěr Škoda, mechanické odpalování, hydraulickou brzdu, vzduchový vratník, vzpruhový vyvažovač hlavně a bubínkový zaměřovač . Kola měla průměr 160 cm, okované ocelovou obručí o šířce 12 cm. Při přepravě byla hlaveň přeložena na hlavňový vůz.

Původní munice byla dělená - šrapnely vz. 12/12b, granáty vzor 99/9 a 14/15b, granátošrapnely vzor17, nábojky 14b. V československé armádě se používaly 15cm granáty vzor 13/9 a vzor 14/15b, granátošrapnely vzor17 a nábojky 14b.

Sériová výroba začala v roce 1915, je vyrobeno 179 houfnic. Od července 1915 je výroba zavedena v dělovce v Rábu (pobočka Škody v Uhersku). Na základě bojových zkušeností je zesílen zadek hlavně a vzniká 15cm polní houfnice vzor 14/16. Do konce válku je vyrobeno 1518 hlavní a 1086 lafet (oba vzory). Po ukončení WW1 houfnici používají nástupnické státy Rakouska-Uherska, jako kořistní ji používá i Itálie, v roce 1939 má ve výzbroji ještě 490 houfnic vzor 14 a 14/16.

Do armády ČSR byla tato houfnice zavedena jako "15cm hrubá houfnice vzor 14/16". V roce 1939 jich armáda měla celkem 128, k tomu 14 záložních hlavní a 115638 dělostřeleckých ran. V roce 1939 je Německu prodáno 70 houfnic a 45630 ran. Ve výzbroji ji měla i slovenská armáda, objevuje se i ve výzbroji povstaleckých jednotek během SNP.


technická data (M 14):
ráže - 14,9 cm
hmotnost - 2765 kg
náměr - +5/-70 °
odměr - 8°
délka hlavně - d/14
váha střely - 42 kg
počáteční rychlost - 350 m/s
dostřel - 8000 m