Vasilij Grigorjevič Zajcev

3. července 2010 v 2:20 |  Váleční Hrdinové
Vasilij Grigorjevič Zajcev
  (23. března 1915 - 15. prosince 1991)


Vasilij Zajcev v říjnu 1942 ve Stalingradu


  

Pokud máte zájem si čtení trochu zpestřit nebo se jen dostat do atmosféry rozpadlého Stalingradu tak si doporučuji pustit tento doprovodný song (soundtrack z filmu Nepřítel před branami). Doufám, že se vám při zvuku hudby bude číst stejně dobře jako mě.


Ve válečném filmu Nepřítel před branami ztvárnil Vasila herec Jude Law


Vasil se narodil 15. března roku 1915, poblíž vesnice Elino rozkládající se na pohoří Ural v Rusku. Již od brzkého dětství byl svým dědou veden k lovu zvěře. Často s ním vyrážel už brzy ráno do hlubin lesů, kde celý den trávili honbou za kořistí. Během těchto "výletů" mu dědeček kladl velký počet cenných rad - jak správně lovit, jak se pohybovat, zkrátka bylo toho mnoho. Vyjma lovu trávil Vasil svůj volný čas na pastvě se zvířaty. Ostatně vyrůstal v rodině sedláků.
Po dovršení patnáctých narozenin šel na stavební průmyslovou školu, kterou po čtyřech letech úspěšně vystudoval. V roce 1936 se rozhodl pro vstup do armády. V následujících letech absolvoval armádní hospodářskou školu. Svoje vzdělání uplatnil začátkem války ve funkci náčelníka finančního oddělení na vojenské námořní flotile. Práce účetního ho ubíjela, takže se rozhodl spolu s kamarády vstoupit do obrany města Stalingrad. Zprva sloužil jako běžný řádový voják, nýbrž jeho střelecké schopnosti z něj rychle udělaly člena odstřelovačské jednotky.Jeho vlohy se pohybovaly na pomezí geniality. Dokázal bravurně odhadnout jakoukoli situaci, měl skvělý zrak, pevnou ruku, zcela chladnokrevné myšlení a to celé umocňovala jeho lovecká touha. Právě díky těmto aspektům se stal brzo národním hrdinou. Na lov chodil nejčastěji s dvojčlennou společností odstřelovačů, kterou měl za úkol něco přiučit. Zároveň během války sepsal dvě příručky, kde popisoval své rady.
Vasilovi výsledky se každým dnem strmě zvyšovaly. Právě díky velkému počtu usmrcených Němců povolal sám Adolf Hitler německého plukovníka Erwina Königa, dřívější střelecké eso, aby vyrovnal účet se Zajcevem. Německý odstřelovač sledoval Zajceva čtyři dny, až do doby než jej Zajcev ve střeleckém souboji porazil. Věrohodnost tohoto střetnutí dvou odstřelovačů je zahalena rouškou tejemna. Někteří  tvrdí, že si tento příběh dřívější SSSR vymyslela, aby posílila sebevědomí ruských vojáků a upevnila ,,kult odstřelovače". Ostatně nejsou doloženy žádné oficiální zprávy ani dokumenty, co by pravost příběhu doložily. Další historkou kolující o Zajcevovi je nepravděpodobnost 225ti usmrcených Němců. Jiný sovětský odstřelovač známý pod jménem Zikan prý zastřelil 224 Němců a ani zdaleka nebyl veleben jako Zajcev. Jak je to možně? Prý z důvodu, že Zajcev podporoval Stalina a rád dělal rozhovory s novináři, což z něj udělalo slavného. Naopak Zikan se hned nestal komunistou a zůstal sám sebou. O tomto příběhu se dnes může jen spekulovat, takže si na Zajceva udělejte názor jaký uznáte za své. Ovšem nic se nemění na tom, že Zajcev byl i tak skvělý střelec.

Vasila celou válku pronásledovala štěstěna, nebyl ani jednou raněn, až do roku 1943, kdy ho zasáhla střepina z miny, přímo do obličeje. Utržil těžké zranění očí, které se po složíte operaci podařilo navrátit do téměř původního stavu. Do konce války se účastnil ještě několika bojů a zároveň se stihl vypracovat na kapitána. Po válce se usadil v Kyjevě, kde vystudoval vysokou školu, oženil se a vedl továrnu s textilií. Po zbytek života zůstal komunistou a nikdy nedal dopustit na milovaného Stalina. Jeho smrt nastala v roce 1991 ve věku 76 let. Jeho puška Mosin Nagant 1891 byla vystavena ve Volgogradském muzeu (bývalý Stalingrad). Ostatky Vasilija Zajceva byly pohřbeny v Kyjevě na Lukjanovském vojenském hřbitově, i přes skutečnost, že jeho poslední přání bylo, aby byl pohřben ve městě, které tak urputně bránil. Jeho přání se mu splnilo v roce 2006, kdy byly jeho ostatky převezeny do Volgogradu a slavnostně pohřbeny na Mamajevské mohyle. Takhle skončila historie jednoho z nejslavnějších odstřelovačů všech dob. 

  
     Vasilova puška ve Volgogradském muzeu

    
 Zde odpočívá Vasilij Zajcev, takže jestli budete mít někdy cestu do Volgogradu tak se tam jeďte podívat, to samé platí pro pušku.



Několik roků po souboji se střeleckým esem Erwinem Königem si Zajcev zavzpomínal na tuto nepředvídatelnou, nervy drásající sérii události.

,,Příjezd nacistického odstřelovače před nás postavil nový úkol : Nalézt ho, nastudovat jeho zvyky a metody a v tichosti čekat na okamžik, kdy jedna dobře mířená střela zmaří jeho poslání. Znal jsem styl nacistických odstřelovačů od střelby až po maskování. Ale způsob boje velitele školy odstřelovačů pro mě byl dlouho záhadou. Naše každodenní pozorování nám nic nepřineslo. Bylo obtížné rozpoznat, ve kterém sektoru operuje. Podle všeho svou polohu často měnil a hledal mě se stejnou obezřetností jako já jeho. Náhle se přihodilo něco, co roztočilo vír událostí. Můj dobrý přítel Morozov byl zabit a Šejkina zranil výstřel z pušky optickým zaměřovačem. Morozov a Šejkin byli považováni za zkušené odstřelovače ; mnohokrát zvítězili i v těch nejobtížnějších potyčkách s nepříteli. Nebylo sebemenších pochyb, že se střetli s nacistickým střeleckým esem, po kterém jsem pátral.

Za rozbřesku jsem se s Nikolajem Kulikovem vydal na stejné místo, v němž se předchozí den usadili naši kamarádi. Při průzkumu nepřátelských postavení jsem neobjevil nic nového. Den už pomalu končil, když se nad německým opevněním nečekaně objevila helma, která se pomalu pohybovala podél opevnění. Měl jsem střílet ? Ne ! Byl to trik. Helmou pravděpodobně pohyboval někdo, kdo pomáhal odstřelovači, zatímco on čekal, až vystřelím a prozradím svou pozici. Druhý den skončil. Čí nervy budou silnější? Kdo koho obelstí?
  


  Třetí den s námi vyrazil na číhanou politický instruktor Danilov. Den se pomalu probouzel, světla každou minutou přibývalo a možnost objevit polohu nepřítele rostla. Potom začala další z mnoha přestřelek. Kulky nám svištěly nad hlavami, ale my jsme přesto periskopem dál sledovali dění před námi. Tam je ! Ukážu Ti, kde ! řekl najednou vzrušeně politický instruktor. Jen vteřina Němci stačila, aby zasáhl a zranil Danilova, který se na okamžik opatrně zvedl nad ochranný val. Poměrně dlouhou dobu jsem pátral po jeho stanovišti, ale nedařilo se mi ho objevit. Vlevo před námi stál tank, napravo byl bunkr. Kde je? Že by v tanku? Ne! Zkušený odstřelovač by si nikdy takové místo nevybral. Tedy v bunkru? Ne, tam také ne. Jeho střílna je zavřená. Mezi tankem a bunkrem...se válely kusy plechu a malá halda rozbitých cihel. Leželo to tam dlouho. Takové hromady jsme viděli každý den. Snažil jsem se vžít do situace nepřítele, abych zjistil, která poloha by pro něho byla nejlepší. Ano, zcela určitě je pod tím plechem v území nikoho. Potřeboval jsem se však ujistit, že tomu tak skutečně je. Nasunul jsem proto rukavici na konec plaňky a opatrně ji vystrčil. A nacista na to skočil. Po jeho výstřelu jsem pozorně prozkoumal díru v rukavici. Střela šla přímo, což znamenalo, že Němec je přímo přede mnou pod vrstvou toho šrotu.

Tam je naše zmije! zašeptal ze skrýše Nikolaj Kulikov. Nyní jsme stáli před problémem, jak dostat alespoň kousek jeho hlavy do mých mířidel. Bylo zbytečné se o to pokusit hned, Chtělo to čas. Měl jsem dostatek možností studovat povahu toho Němce. Nehodlal opustit tak výhodnou pozici, kterou objevil. My jsme však museli tu naši, na níž jsme byli od úsvitu až do noci, změnit.

Následující ráno se rychle rozbřesklo a s přibývajícím denním světlem Němci zahájili palbu na přívozy na Volze, jejíž intenzita postupně narůstala. Ale žádné dunění děl, žádné výbuchy granátů a pum ani cokoliv jiného nás nemohlo odradit od rozdělané práce. Slunce pomalu stoupalo po obloze a my trávili dopoledne čekáním. Ze zbraní jsme sejmuli optická mířidla, neboť by se od nich mohly odrážet sluneční paprsky. Po obědě jsme už byli ve stínu a slunce svítilo přímo na pozici protivníka. Na rohu plechu se něco zalesklo; že by kousek skla nebo optický zaměřovač?

Kulikov začal opatrně a co nejpřirozeněji vystrkovat svou helmu. Němec vypálil. Za zlomek vteřiny Kulikov vykřikl. Němec uvěřil, že mě konečně dostal. Potom začal pomalu vystrkovat hlavu ze svého krytu. A právě na to jsem sázel.

Opatrně jsem na něj zamířil a poslal mu smrtelný pozdrav ze své pušky. Hlava Němce klesla a optický zaměřovač se nehybně leskl na slunci až do příchodu tmy".



 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Josef Josef | E-mail | 9. prosince 2013 v 21:30 | Reagovat

Blbost, že až do roku 1943 nebyl zraněn. Ve své knize (Zápisky odstřelovače) píše, že již v prvních dnech své přítomnosti v bojích o Stalingrad to koupil do nohy a ještě ho nějaký Němec bodnul bajonetem do zad. Takže ověřovat, než něco napíšu.
Jinak super článek.

2 Tibor Tibor | E-mail | 31. srpna 2014 v 11:18 | Reagovat

A v texte pise ze ho zasiahla strepina z miny priamo do hlavy preco potom nezomrel?

3 wtf wtf | 6. května 2015 v 8:46 | Reagovat

Neuvěřitelný keci a lži, asi to psal nějaký rusák protože to snad ani neni možný. Směs dohadů a polopravd. např. že mjr. Koniga (ve wehrmachtu nikdy nikdo tohoto jména nesloužil apropo toto jméno se vyskytuje jen v sovětské literatuře :D)povolal sám Adolf Hitler :D nechutný...

4 Hen Hen | 14. srpna 2016 v 17:12 | Reagovat

[3]:Páni, to jste se v tom archivu musel hrabat od konce války abyste toto ověřil ne?:-)))))))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama